Member of the wofl pack

5. KAPITOLA

A tohle je ten náš plot. Podhrabal jsem plot a vlezl na zahradu. Přiběhl jsem pod okno Parisina pokoje a zaštěkal. Za chvíli se okno otevřelo a vykoukla z něj Paris. Tohle ale nebyla paris jakou jsem znal. Byla smutná. Řasenku měla rozšmudlanou po celém obličeji. Ale když mě uviděla vykouzlil se jí na tváři úsměv od ucha k uchu. Tak jsem radostně zaštěkal.
Paris vylezla z okna ven za mnou a začala mě obímat a hladit. Slyšel jsem otevření terasových dveří a těžkopádný krok, který může patřit jedině tomu hrubému pacholku. Na zádech se mi zježila srst a když se objevil za rohem měl jsem sto chutí ho kousnout.
"Co to tu ten čokl dělá!?" Křikl. "On se vrátil. Asi těm únoscům utekl. Jo a je to Bailey ne čo-..." nestihla dokončit větu, protože jsem ji přerušil vrčením a tím, že jsem vyběhl proti němu. On si vymyslel, že mě unesli! "Ne Bailey!!!" Křikla po mně Paris "Proč si to udělal?" Stále jsem trochu vrčel aby se ten holomek konečně přiznal. K mému údivu to ale udělal. "No víš on ho nikdo neunesl to já ho přivázal v lese ke stromu a teď ustup!!!" "Ne." "Dělej ustup!"
Paris odstoupila a on popadl lopatu co byla u hnoje a bacil mě s ní přes zadek a řval "Zmiz čokle jeden proradnej!!!" Utíkal jsem, jak nejlépe jsem mohl. Rychle jsem podlezl díru v plotě a zmizel do lesíka. Cestou jsem slyšel jeho ohavný hlas její pláč. Brečela a brečela a já jí chtěl uklidnit, ale nešlo to.
Nezbylo mi než žít v lesíku a na Paris zapomenout.