Miluju ji, chci ji milovat, ale nemůžu ji milovat.
Nevěří mi, že to co k ní cítím je opravdové. Myslí si, že je to jen hra.
''Já nejsem tvá hračka Tomlinsne!'' křikla po mně.
''Ale já tě miluju! Miluju tě Perrie.''
''To jen kvůli tomu, že mě nemůž...
Páni ty oči jsou dokonalé... ''Moc se ti omlouvám že jsem do tebe vrazil... mrzí mě to'' skopil jsem pohled a pokrčil rameny. ''Nic se neděje...'' a usmála se usměvem, který vás donutí se taky usmát. Usmál jsem se a rychle si jí prohlédl byla to krásná dlouho vlasá blondýnka s překrásně modrýma očima a ještě hezčím úsměvem a taky jsem si všiml, že měla kroužek v nosu a to mi připadalo hrozně roztomilý. Podíval jsem je jí do jejích krásně modrých očí a znovu jsem se usmál a potichu řekl ''páni''... Chtěl jsem se zeptat na jméno a v tom mě vyrušil z dálky křičící Niall. ''Brácho pohni!'' popohnal mě Niall. Povzdychl jsem si, protože se mi od ní vůbec nechtělo, ale musel jsem jít. ''Ještě jednou se ti moc omlouvám, ale teď už musím vážně běžet... doufám že na sebe ještě někdy narazíme!'' a usmál jsem se. '' To je v pohodě, jo jasně bež a už do nikoho nenarážej, prosimtě.'' a začala se smát. Pomalu jsem se rozběhl a ještě se na ni otočil stála tam a dívala se na mě. Doběhl jsem Nialla a ten povídá ''kdo to je? tu jsem tady nikdy neviděl je hezká'' a já se na něj jen usmál a bouchl ho do ramene na znak že už musíme vážně rychle bežet.
...Po 2 hodinách...
Achjo konečně máme to muzeum za náma jako jo bavilo mě to tam, ale ta přednáška byla moc dlouhá. A navíc celou dobu jsem myslel na ni...
'' Tak co kam půjdeme teď? Je sobota nějaká party nebo tak?'' jenom co to dořeknu zazvoní Niallovi mobil ten ho hned vezme a hned jak domluvil se na mě podíval a řekl smutně ''promiň Loui, ale mamka mě tady za chvíli vyzvedne žeprej chce abych byl dnes s nimi doma...'' a pokrčí rameny... ''To je v pohodě šak to není poslední sobota na světě'' a podívám se na Nialla, který jen přikývne. O malý moment později přijela Pro Niniho jeho mamka, která se ptala jestli nechci taky svést, ale já odmítl chtěl jsem se projít a přemýšlet. Šel jsem přes centrum kde zase jako vždy bylo hodně turistů tak jsem se mezi nimi prodíral až jsem došel k mé oblíbené fontáně do které hodím vždy nějaké drobné. Pak jsem se rozhlédl a uviděl jsem někoho kdo mi byl povědomí '' ale ne to nemůže být ona takové štěstí vážně nemám!'' ,ale nedalo mi to a šel jsem k té osobě blíž měla oblečené přesně to co ona džínové lacláče a pod nimi bíle tričko k tomu sluneční brýle a dva copy... Jo to bude ona!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přistoupil jsem k jejím zadům naklonil se a zašeptal jí do ucha ''Ahoj'' trošičku se lekla, otočila se a usmála ''Jé ahoj co ty tady? Kde máš kamaráda?'' ten její hlas se tak příjemně poslouchá, že to snad není možné. pak jsem se odhodlal ke slovu ''Už musel jít domů... Spíš co tu děláš ty...?'' podívala se na mě nechápavě ''...Jako s tím kufrem a tak myslím'' řekl jsem a lehce se usmál. Z jejího výrazu jsem pochopil, že už ví o čem to mluvím ''jo aha tohle tě zajímá...'' a začala se sama sobě smát ''no víš stěhuju se sem takže tak. A nevíš tady o nějakém dobrém a hezkém hotelu i s restaurací? A na ceně nezáleží pokud to není vážně nějaká extra velká pálka.'' jenom co to dořekla začal jsem přemýšlet jestli o něčem takovém nevím. Po chvíli přemýšlení mě jeden napadl ''Jo vím jmenuje se ME London je to jeden z nejhezčích hotelů tady i s restaurací...'' a podíval jsem se na ni. ''Okay, a nechceš jít se mnou? Vůbec se tady nevyznám a navíc už je pozdě a asi máš taky hlad že? Tak můžeme zrovna zajít na jídlo a tak.'' wow to vážně řekla? Ne tomu nemůžu uvěřit ona mi snad čte myšlenky nebo co. Úplně se mi rozzářili oči ''Jo rád bych šel a máš pravdu taky mám hlad... Tak jo pojď za mnou a dej sem ten kufr přece se sním nepotáhneš celou cestu.'' A pak jsme vyrazily... Po pár minutách ticha mi to nedalo a zeptal jsem se na otázku na kterou jsem chtěl vědět odpověď od prvního setkání. ''A Jak se jmenuješ?'' zastavila se a podívala se mi do očí ''Já jsem Perrie. Perrie Edwards. A ty?'' neustále se mi dívala do očí. ''Já jsem Louis Tomlinson'' pak jsme si chvíli povídali o našich jménech až jsme došly do hotelu Perrie se ubytovala a rychle si donesla věci do pokoje a já jsem čekal v restauraci na ni. ''Páni to je vážně krásný hotel... Strašně ti děkuju nebýt tebe tak teď spím v nějakém hnusném starém hotelu a nebo bych se tu ztratila'' začal jsem se smát, protože jsem si ji představil jak to koťátko pobíhá po Londýně a absolutně neví kde je. ''Neděkuj... Kolik ti je mně je 19, z kama jsi, proč zrovna Londýn, budeš tady chodit na školu a kdyžtak na jakou? Já chodím tady na střední ONL.'' hodně mě o ní zajímalo proto tolik otázek. ''Takže nedávno jsem oslavila 19, jsem z South Shields, nevím proč zrovna Londýn něco mě sem táhlo ,ale nevím co a ano budu tady chodit na školu a taky na ONL a pak bych chtěla práva.'' řekne s úsměvem. ''To si jako děláš srandu já chci taky pak na práva!'' oba dva jsme se začaly smát, protože jsem byli skoro jako dvojčata. ''Tak to je dost dobrý, jsem ráda, že jsem tě potkala aspoň někoho tu budu znát jsem totiž stydlivá a seznamování mi moc nejde.'' tohle mě moc překvapilo, protože se mi nezdála stydlivá.
...1.00 PM..
Odcházíme z restaurace měli jsme jídlo a víno k tomu, takže super večer. A navíc se z nás staly přátelé a za to jsem vážně moc rád... ''Děkuju vážně jsem si to dnes/včera dost užila Louisi.'' ''Já taky. Hele jsem tu pro tebe 24/7 ,takže kdyby něco volej.'' ''Jo neboj budu jsem ráda, že tě mám sice se známe jenom chvíli, ale připadá mi jak kdybych tě znala celý můj život'' a uculila se. ''Taky mi to tak přijde...'' a kouknu se jí do očí. ''Loui jenom mi slib jedno budeme jenom něco jak přátelé, protože souhlasím s tím co jsi řekl našla jsem v tobě moji druhou půlku, která mi chyběla a nechci ji ztratit...'' a podívala se na mě smutným pohledem tím samým, který jsem měl nejspíš i já. ''Slibuju'' a objal jsem ji. ''No nic tak já už asi půjdu domů už je pozdě a než dojdů domů bude tak pul druhé...'' ''Jo jasně už běž a opatrně'' jenom jsem se na ni usmál a šel jsem.
**Z pohledu Perrie** Šla jsem pomalu k výtahu pak jsem do něj vešla a zmáčkal devítku což bylo nejvyšší patro, dveře výtahu se otevřely a já šla na můj pokoj který měl číslo 19. Odemčela jsem a vešla do pokoje byl opravdu krásný... Procházela jsem se po něm a všimla jsem si, že má i balkon otevřela jsem dveře a vešla na něj měla jsem výhled na celý Londýn, chvíli jsem tam stála a dívala se, ale pak jsem šla dovnitř osprchovala se a šla si lehnout, protože už bylo opravdu pozdě zavřela jsem oči a začala přemýšlet o Louisovi... O těch jeho překrásných modrošedých očí o tom úsměvu a prostě o něm... Je tak překrásný a nikdy se na něj nepřestanete dívat a to jeho chování je to takové roztomilé koťátko... Ale nechápu jakto že jsme na sebe takhle 2x za den narazily já myslela že je to nemožný, ale je to co mě sem táhlo on? Co když...? Co když?! Bože jak já to *Co když* nenavidím... Ale jsem ráda že jsem díky tomu jsem poznala Louise.
