Stojím před zrcadlem
Oči pláčou
Usilovně přemýšlím
Kým vlastně jsem
Mezitím co lidé tohle čtou
Zas další noční můra
Otevírám oči plné slz
Źlé sny mě už tak neděsí
Avšak v nich vysává mě stvůra
Má duše tak temná
Že už není vidět skrz
Co vlastně jsem?
Proč i krásný slunný den
Vnímám jako předehru k temné noci
Kdy budu ležet sama
Spoutaná a bez pomoci
Oči mé už vidí více
Než před pár lety
A tak přemýšlím za svitu svíce
Co za slova dám do věty
Ve které se skrývá
Duše dívky zmatené
Duše dívky ztracené
Dívky bloudící různými světy
Tak příliš že nevnímá ten reálný
Dívky co píše tyto věty
A snaží se v nich najít odpověď
Proč je lehčí se odrazit a letět
Přímo k zemi, z paneláku
Než vzepřít se a říct své přání
Aby byl zas hezčí svět
Lidé aby neválčili
Umírali jen na stáří
Ne díky krutosti diktátorů
Co jim se pozabíjet káží
Vím až příliš dobře
Jak je to nemožné
Jsem snílek, kterého fascinují
Věci neskutečné
Morbidní, děsivé
Jsem trochu jinačí
Než lidé kolem mě
Pouze mi postačí
Když mě pár lidí bude milovat
Takovou jaká jsem
Když těch pár bude ochotno se slitovat
Nad mým životem
Nejvíce mi záleží
Na dívce mi tak blízké
Kterou znám už celé roky
Co k mým přátelům náleží
Jako jedna z mála mě neřadí mezi cvoky
(doufám)
Dívka s vlasy s barvou mědi
A upřímným úsměvem
Nádherné zelené oči
Co na mě tak často hledí
Tím nejpodivnějším pohledem
