Kapky deště dopadali
Jenom ony mou budoucnost znaly
Zůstala jsem sama
Nic než další krutá rána
Sama bez přátel bez rodiny
To vše mi vzali otcovy zlé činy
A co vlastně zbylo z mé dědiny?
Jen popel a stoupající zplodiny
Všichni mrtví, bez života
Jen smrt se kolem domu motá
Ale mě se vyhnula
O pár kousků se čepel v těle pohnula
Čepel, kterou zabodl můj otčím
Proč toto vše spáchal, netuším
Oči zalité krví a v nich nenávist
A ve mně hlodající závist
Závidím ostatním jejich smrt rychlou
Že je plameny do své říše zvou
I na mě čeká říše věčných snů
Nyní je sečtení všech mích dnů
Vytáhl čepel a život mi znovu daroval
Ten muž co mne tak dlouho pozoroval
Modré oči plné lásky
Obličej mu zdobily starostlivé vrásky
Na čele znamení v jiném jazyce
Měl popálené líce
Podobných dívek viděl už tisíce
Krví zahalené vyhaslé svíce
Můj plamínek ještě plápolal
Až i smrti odolal
Odvezl mě z té vesnice
Nepamatuji si však nic více
Bylo to dávno asi už deset let
A nyní jsem se vrátila zpět
Znovu chodím po těch ulicích a v očích slzy
Vrátím se sem ještě, brzy
Slibuji si sama sobě
I v této už lepší době
Přišla jsem o rodinu
Svému otci to nedávám za vinu
Byl šílený, ale kdo dnes není?
„zanechej už toho snění!“
Říkával, když jsem byla malá
Já však snít nikdy nepřestala
dívám se na ohořelé trámy
býval to dům, se stodolou plnou slámy
který mi byl domovem
on to zničil a jenom jedním slovem
to slovo je cit
silnější než slunce svit
to slovo zní nenávist
a tak po tom všem byl objeven list
na němž bylo otcovým písmem psáno
to co osudem bylo dáno
popsal, jak nás všechny zabije
a dnes on sám již nežije
vzal si život neunesl tíhu svých hříchů
toho že před štěstí ostatních postavil pýchu
a tak provaz pověsil
a smrti se neděsil
já to však celé přežila
ten den kdy se jeho nenávist vzbouřila
napáchal zlo a já mu odpustila
kdyby ne už bych tu nebyla
