na kolenech plačící
dívka s černými vlasy
která hledá v černém kvítí
kapku soucitu a spásy
slzy stékají po lících
náhrobní kámen a na něm jméno zářící
jméno matky její nejdražší
která odešla až příliš brzy
pomalu se zvedá a odchází
při chůzi utírá ty slzy a za branou hřbitova
útěchu nachází
ve slunci co ji zahřeje
ve slunci jenž vychází
pomalým krokem míří k domovu
žalem se stále chvěje
oči rudé od pláče
vzpomíná na matku svou
její úsměv se jí vybavuje znovu a znovu
proč kdo má žít umírá
proč ten kdo už sílu
z mostu skáče
proč lidé nechají vyhrát dobu zlou
další otázka ji sžírá
proč i ona ztratila víru
víru v život, ve štěstí
které nikdy dlouho netrvá
proč nemůže najít míru
a před sebou vidí rozcestí
následovat svou matku
nebo žít s bolestí
a neúnavně dýchat vzduch
i když nádech je utrpení
proč duše její se zmítá v žalu a zmatku
proč nedokázala zachránit matku
ona ví že na jejím osudu už nic nezmění
ale o tom svém rozhodu jen ona sama
a tak když dojde k tomu mostu
jenž byl její matce osudným
vzpomene si že síla a vytrvalost se vždy cení
a tak na matčinu poctu
vyndá z kapsy jeden malý černý kvítek
a na rozloučenou pustí jej
a on padá vzduchem
jako by cítila zas matčin dotek
když se dívá jak ten kvítek padá
do propasti pod ním
jak o odpuštění žádá
že nezbylo mu sil
vzdorovat krutosti druhých
a ona cítila že opouští ji smutek
odpouští své matce
že nechala ji samotnou
mezi lidskou krutostí a nenávistí
a teď už věděla že dokáže žít s pocitem
že může zvládnout to co ona nedokázala
že může druhým odpustit jakýkoli skutek
a to pokaždé když listí
pod tím mostem opadá
pod mostem kde jednoho rána našli její matku
pod mostem kam kvítek dopadá
na tom místě kde její se duše
osvobodila od toho zmatku
se kterým nedokázala žít
a tak raději skočila
než dýchat zkažený vzduch
co ho nenávistí otrávili
ti co dlouhá léta po jejím boku žili
ukončila svůj život
i když tím srdce své dcery zničila
