Má buše je plná bolesti
Osud si na mne přichystal až moc lstí
Od slz mám mokré řasy
Tak to bude ještě dlouho, asi
Bezvýchodná situace
Ztracené generace
I v té já vynikám díky zoufalství
A tím se plní proroctví
Které praví, že mě nic lehkého nečeká
Čeká mě to čeho se asi každý leká
Čeká mě tolik dní bez člověka blízkého
A tak málo, téměř skoro nic hezkého
Čekají mě plačtivé noci
A dny nenaleznu pomoci
Dny kdy budu sama potichu umírat
A svým osudem se užírat
Je to má podstata jsem už taková
Nemastná neslaná, divná maková
Plná mučivé bolesti
Co nezná radosti
Hlava sklopená dívající se do země
A nože po žílách sjíždějící jemně
Nemám nic proti smrti
Realita mě totiž drtí
Ale život umí být hezký
Plný života ale i teskný
Ted je hůř bude líp, snad
Život i lidé jsou plní vad
Na to myslím když se nůž k tepně dostane
A nic zlého se naštěstí nestane
Čepel neprojde skrz žílu
A srdce se snaží dojít k míru
Může to být zbabělost
Pro mě je to ale cnost
Neboť vzít si život je zbabělost
Za kterou stojí tvá pravá osobnost
Co tví blízcí bez tebe budou?
Nejspíš umřou smutkem či nudou
Že snad žádné blízké nemáš
Kde bereš jistotu, že je nepoznáš?
Je to možná naivní
Ale já jsem byla vždy spíš pasivní
I citlivá duše plná protikladů
Ale i tak mé srdce bylo pro zlé zamčeno na sto západů
A když jsem jej odemkla tak vždy z dobrého důvodu
At už kvůli citům pošetilosti nebo pro svobodu
Vím, že bolest není věčná a tak čekám kdy mě opustí
Snad mi mí blízcí někdy odpustí
Mou podstatu i povahu
I mou nesmyslnou snahu
Být chvíli v jiném světe
Který popisuji v každém verši i větě
Ten svět je pro mě snad víc než realita
