Není to poprvé co jsem takhle proseděla skoro celou noc. Strašně málo teď spím. Je pondělí, ale pro mě to nic neznamená. Nechodím do školy, protože mi tam bylo ještě hůř. Nemohla jsem ani vidět nikoho z těch lidí. Bylo mi špatně z lidí. Chtěla jsem pryč, utéct a nebo je dokonce všechny do jednoho zabít. Nemohla jsem tam dál zůstat. Rodiče mě vzali ze školy a teď se učím doma. Je to lepší než být na místě kde to nenávidím víc než cokoli na světě. Ale i tak mám dnes volno. Jdu totiž k psychologovi. Mamka si myslí, že by toho na mě bylo moc. Ještě chvíličku jsem si poležela a pak jsem konečně vstala. Stála jsem před skříní a nevěděla co na sebe. Nakonec jsem se rozhodla pro černé kalhoty a šedou vytahanou mikinu. Mám ji nejradši. Koukla jsem se do svěho malinkého zrdcátka jak vypadám. Svoje velké zrdcadlo jsem rozbila. Už to bude pár měsíců. Bylo mi hrozně, další z mých záchcvatů a taky halucinací. Jo, většinu času vypadám normálně, ale někdy to na mě přijde a nemůžu si pomoct. Jakoby jsem už svoje tělo neovládala já, ale někdo jiný. Jsi krásná. Buď zticha! Já už nechci. Nemůžu. Udělala jsem si culík z toho zbytku vlasů co mi zbyl.Který jsem si ještě nevytrhala. A šla jsem dolů do kuchyně. U našeho bílého dřevěného stolu byli přpraveno 5 talířů. U jednoho už si svojí snídani hlasitě vychutnávala moje sestřička Terezka. Je jí 5. Mám ji moc ráda. Nejvíc mi pomáhá. Nemá z toho rozum a neptá se mě na mé pocity. "Dobré ráno" usmála se na mě s plnou pusou čokoládových kuliček a já jen pokývla hlavou. V tu chvíli přiběhla mamka. "Ale! Dobré ráno, zlatíčko!" Jako vždy usměvavá a rozzářená. Neodpověděla jsem. Jako vždycky, jen jsem se pokusila o úsměv. Sedla jsem si na svoje místo a začala okusovat svůj toast. Mamka umí ty nejlepší toasty na světě. Vždyť ty je taky umíš. Moje princezno! Odhodila jsem toast na taliř tak prudce až vyskočil zpátky a dopadl uprostřed stolu. Terezka se začala příšerně smát. Z toho smíchu se mi chtělo zracet. Byla tak bezstarostná a nevinná. "No tak Míšo! Dojez to a musíme vyrazit doktor Kaplan má moc práce, takže musíme být včas. Má hodně pacientů..." Dál už jsem ji neposlouchala. Vždycky se snaží pořád něco mluvit, aby nebylo ticho. Na taťku a babičku evidentně čekat nebudeme. Vzala jsem si bundu a obula si svoje starý kecky. Šla jsem k autu a čekala na mamku.
ČTEŠ
Forever
Teen FictionMíšin život se radikálně změnil po tragické nehodě, která ji vzala všechno na čem ji záleželo. Není si jistá jestli se dokáže někdy znovu vrátit do normálního života. Ostatní ji mají za blázna a možná jím i je. Ale její láska je věčná.
