Forever

11. Kapitola

 Probudila jsem se v nějaké bílé místnosti. Nejdřív jsem nic neviděla a postupně se rozmazaný pokoj začal vyostřovat. Nejdřív jsem nevěděla kde to jsem, ale pak jsem pochopila a vzpomněla si co se stalo. Nezvládla jsem to. Zase jsem to nezvládla. Zase jsem zklamala mojí rodinu. Působím jim tolik bolesti, ale stejně jsem to udělala. Nechápu jak jsem to mohla zase udělat. Jak je možný, že jsem se znovu snížila k tomu se pokusit o sebevraždu? Chtěla jsem se podřezat! A to jsem si přísahala, že už to nikdy neudělám. Ani nechci pomyslet na to jak muselo být mamce. Nechala odemčeno. Určitě si to dává za vinu. Chtěla jsem se otočit na bok, ale zjistila jsem že mám ruce přivázané řemeny k posteli. Jasně. Jako vždycky. Ani jsem se z nich nesnažila dostat. Věděla jsem, že mi to nepomůže. Otočila jsem hlavu na stranu. Zavřela oči, a usnula.

Když jsem se znovu probudila venku už byla tma. Asi už je pozdě v noci. Najednou jsem, ale pocítila nějaký zápach. Desinfekce. Dělalo se mi z toho smradu blbě. Zmáčkla jsem čudlík ovladače, který jsem měla těsně vedle ruky. Za nedlouho přicupitala drobná, kudrnatá sestřička. Pání! Měla boží vlasy. Vždycky jsem takový chtěla. Byly hnědo-zrzavý a krásně se vlnily.

„Potřebujete něco?“ mile se na mě usmála.

„Příšerný smrad Je mi špatně“

„Aha....no.... můžu vám sem přinést nějakou vůni. Zkuste usnout. Brzy bude svítat a přijedou si pro vás rodiče“

„Tak brzy?“

„Spala jste dost dlouho. Jistě víte, že jste se o to pokusila v úterý. Za pár hodin je pátek. Za jiných okolností by jste tady zůstala mnohem déle, ale vzhledem k tomu, že je to už po několikáté, a že se budete stěhovat to nebude problém.“ Říkala to jakoby nic.

„Aha“ Na stěhování jsem úplně zapomněla.

„Přinesu vám sem tu vůni,dobře?“ Řekla a odešla. Nevím, jestli se skutečně vrátila nebo ne, protože hned po jejím odchodu se mi začali klížit víčka a já usnula jako dřevo.

Další ráno už mi bylo trochu líp. Okolo jedenácté hodiny si pro mě přijela mamka a já se docela těšila domů. I když mě tam čeká jen další bolest. Dala mi věci na převlečení a já šla do malinké koupelny, abych se převlékla. Sundala jsem si nemocniční košili a pohlédla na svoje zafačované ruce. Jak jsem to mohla udělat? Jsem tak zbabělá. Podívala jsem se výš nad fáče. Až po ramena jsem měla drobné růžové linie. Spoustu jizev. Zakroutila jsem hlavou a dooblékla jsem se. Vyšla jsem ven a podívala se na mamku, která už držela v ruce tašku, kterou mi sem asi přivezla když jsem spala. Šly jsme bok po boku chodbou až na parkoviště. Sedly jsme do auta a já čekala až mamka nastartuje a rozjede se směrem domů, ale ona to neudělala. Pohlédla jsem na ni a všimla si, že mám v očích slzy. Koukala se nepřítomně do dálky. Po chvilince stočila pohled ke mně. Teď jsme si koukali z očí do očí a já zahlédla ten stín bolesti a utrpení v jejich očích. Nechtěla jsem tohle způsobit.

„Promiň“ Slzy se mi kutálely po tvářích jako drobné perličky smutku.

„Neomlouvej se. Za to můžu já. Nechala jsem odemčeno. Nikdy bych si neodpustila kdybys nás opustila. Míšo! Víš vůbec jaký jsem o tebe měla strach? Když jsem tě našla už jsi byla dávno v bezvědomí. Kdybych přišla jen o pár minut, možná vteřin později už mohlo být pozdě! Navždy by jsem tě ztratila! Slib mi, že už to neuděláš! Byla jsi tak blízko smrti....tak blízko.“ Brečela a has ji přeskakoval. Obejmula mě a já cítila její slzy na mém tričku.

„Sli....slibuju“ Nejsem si jistá, jestli to dokážu dodržet, ale nedokážu se dívat na její bolest. Nechci být ten, kdo ji způsobuje. Ale dokážu čelit vlastnímu stínu na duši? Rozhodně ne teď. Miluju tě Vojto! A já tebe, princezno!