Hned jak mamka nastartovala udělalo se mi špatně. Nikdy mi v autě nebylo dobře, ale po té nehodě bych nejradši autem nejezdila vůbec. Ale to už jsem překonala. Asi měsíc už jezdím s mamkou autem a jsem za to ráda. První krok k životu.
„Zítra odjíždíme brzo ráno. Začala jsem balit, ale ještě s tebou potřebuju něco probrat. Ale to až doma“ řekla najednou mamka a vytrhla mě tím z mého toku myšlenek. Jako většinou jsem neodpověděla, ale už teď jsem se bála co to bude. Začal se mi svírat žaludek a já věděla, že tohle nebude dobrý.
„Zastav“ vyhrkla jsem a hned jak to mamka udělala jsem prudce otevřela dveře auta, vystoupila a běžela ke koši, který nebyl daleko, a vyzvracela se do něj. Fuj, fuj, fuj. Ale hned mi bylo líp. To je z toho smradu v nemocnici. Utřela jsem si pusu kapesníkem a sedla si na lavičku vedle, abych se nadýchala trochu čerstvého vzduchu. Páni, to bylo hnusný.
„Míša? Miško! Ahoj!“slyšela jsem za sebou a tak jsem se otočila a uviděla jeho. Michala. Toho co vlastně zavinil Vojtovu smrt. Tolikrát jsem ho proklínala a představovala si den kdy ho potkám. Myslela jsem, že se mi to nestane. Hned po tom co si odpykal malý trest ve vězení se i s rodinou odstěhoval do Německa. Pochází odtud jeho táta. Byl tak v klidu. Až moc v klidu. Usmíval se na mě a já zuřila. Hajzl. Bylo to horší než kdybych ho nepotkala vůbec. Pořád měl tu svojí příšernou zelenou bundu a černé kalhoty. Hnědé vlasy ostříhané na krátko a odstáté uši.
„Ahoj“
„Teda! Míša a Míša se potkali! Super!“ Zase použil ten hloupý vtip, který říkal vždycky a ani teď mi nepřijde vtipný.
„Jo“
„Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli“
„Jak myslíš, že se mám?“ Co si sakra myslí? Jooo! Mám se supr! Jo!
„Tak sorry! Pořád tě to nepřešlo? Teda nemyslel jsem si že tě to tak vezme!“
„Jsi kretén! Ty hajzle! Zabil jsi Vojtu!“ Vstala jsem z lavičky a teď jsem mu koukala z očí do očí. I když jsem byla slabá a vychrtlá cítila jsem se silně a věděla, že to zvládnu.
„Wau! Klid kočičko. Jsi nějaká nabručená. Já za to přece nemůžu.“
„Ale jo! Můžeš. Byl jsi ožralej a řídil jsi ty nebo ne?“
„Zabil ho ten co řídil to druhý auto. Tak se uklidni. Za nic nemůžu“
„Vjel si tam na červenou! Můžeš za to. Ty hajzle!“
„Ty mi nebudeš nadávat do hajzlů ty děvko!“
„Nikdy tě už nechci vidět! Nikdy! Slyšíš? Vypadni mi ze života. Nikdy se ke mně nepřibližuj.“
„Budu rád. Ušpinil bych se a možná od tebe něco chytnul. Jsi magor! Totálně vypatlaná.“
„Sbohem. Pykej za svoje chyby!“ Otočila jsem se a nasedla zpátky do auta.
„Kdo to byl?“ zeptala se mamka.
„Hajzl“ stručné, ale výstižné.
„Aha“ Víc už to nerozebírala. Zná mě dobře a ví, že by to bylo jen horší. Už se těším domů, i když to doma už brzo nebude.
ČTEŠ
Forever
Teen FictionMíšin život se radikálně změnil po tragické nehodě, která ji vzala všechno na čem ji záleželo. Není si jistá jestli se dokáže někdy znovu vrátit do normálního života. Ostatní ji mají za blázna a možná jím i je. Ale její láska je věčná.
