Sedím ve svém pokoji a koukám se z okna. Je už docela pozdě odpoledne. Ale nevím kolik přesně. Nemám tu totiž hodiny. To tikání mě dohánělo k šílenství. Nemohla jsem poslouchat to neustálé tikání. Sem a tam. Tik a ťak. Poslední dobou je mi už líp. Už dlouho jsem neměla halucinaci a už tolik neblázním. Už jsem taky dlouho nic nerozbila v záchvatu žalu,zloby a šílenství. Sedím tu koukám na strom u nás na zahradě a přemýšlím nad tím jestli jsme skutečně blázen nebo ne. Nejsi.Snažím se ho ignorovat. Dávno jsem se umyla a tak už můžu jít spát. Nemám hlad, takže jíst nebudu. Lehla jsem si tedy do postele a zavřela oči. Chvíli jsem si v klidu podřimovala, ale vyrušilo mě něco studeného na čele. Co to je? Otevřela jsem oči a uviděla Terezku stojící vedle mojí postele. Strašně se smála. Vždycky se směje. Na čele jsem měla skleničku se studenou vodou. „Mamka říkala ať ti to donesu. Tak na!“ Sundala mi sklenici z čela a podala mi ji. Já ji přijmula a kývla na dveře na znak toho, aby odešla. Odcupitala ven, ale ještě mi zamávala a usmála se. Byla tak úžasná. Neřešila, že jsem ještě před třemi měsíci rozbila zrcadlo v koupelně a snažila si jím říznou do zápěstí tak hluboko, abych byla s ním, tam kde je teď. Někde kde je klid a pokoj. Napila jsem se a rozhodla se, že se znovu pokusím usnout a tentokrát už pořádně.
„Princezno nechceš už jet domů? Je dost pozdě!“ Křičel na mě Vojta přes hlasitou hudbu. „Jasně už jsme si užili dost“ Zasmála jsem se a zavěsila se do Vojty. Společně jsme šly ke dveřím „Pojedem s Michalem a Žáňou, nevadí?“ Usmál. Tak božsky. Miluju jeho úsměv. „Nevadí.“ pronesla jsem jasně. Jako kdybych mu někdy v něčem odporovala. Vždyť to ani nejde. S tím jeho ksichtíkem. Nasedli jsme do auta a rozjeli jsme se k domovu. Bylo mi jedno že Michal už má bůh ví co v sobě, a že jsme všichni tak trochu mimo. „Byla to super párty viď“ Řekla jsem Vojtovi, kterému jsem ležela na rameni na zadní sedačce. „Jasně! Ale každá je super když jsem tam s tebou, moje princezno“ Dal mi malou pusu do vlasů a usmál se. Vždycky mi říká princezno. Je to tak roztomilý. Miluju ho! Tak moc! Rádio hraje na plno a my zpíváme na celé kolo. Najednou mě oslní jasné světlo a tak se ohlédnu do strany přes Vojtu. Dvě světla. Blíž a blíž. Vykřiknu zoufalstvím. Rána. Tak ohlušující a hrůzostrašná. Upadla jsem do bezvědomí. Otevřu oči. Ležím na zemi a kolem mě se všude válejí střepy. Spoustu skla a taky... krve. S námahou jsem zvedla hlavu uviděla naše auto na kousky. Naprosto zničené a taky i to druhé auto. Nedopadlo o moc líp. Náhle se mě zmocnila panika. Rozhlédla jsem se po Vojtovi. A pak jsem ho uviděla. Byl kousek ode mě. Byl celý od krve a v břiše měl zaseknutý jeden obrovský kus nějakého železa nebo skla. Pomalu jsem se k němu připlazila a sedla si k němu. Na první pohled jsem neměla žádné těžké zranění, jen pár odřenin. Opatrně jsem vzala jeho hlavu a dala si ji do klína. Otevřel oči a i přes rozseknutý ret se usmál. Dýchal ztěžka, ale i přes to ke mně mezi nádechy mluvil. „Jsi....v …. pořádku?“ „Jo. Neboj se. Nic mi není....Ššš... nemluv,zlato“ Po obličeji se mi kutálely obří slzy a já je nemohla zastavit. „Zlato,….. slib mi,..... že mě budeš...... pořád.... milovat. Na...navždycky“ Každé slovo pro něj bylo těžké říct a já to cítila. Cítila jsem, že je mu zle. Hodně zle. „Navždy. Zůstanu s tebou. Nic se ti nestane rozumíš! Nic! Miluju tě!“ Dala jsem mu pusu na čelo. Přesně tak jak to dělám vždycky. Podíval se mi do očí. Věnoval mi úsměv a zase ty oči zavřel. Ty nádherné modré oči. Hlava se mu pomalu převalila na stranu a já přišla o to jediné na čem mi kdy záleželo. Byl tak klidný. Vůbec se nebál. Seděla jsem tam s ním na v klíně a brečela, křičela a chtěla umřít. Záchranáři mě vlekli pryč. Až teď jsem si všimla, že mám v noze zabodnutý střep, ale bylo mi to jedno. Dívala jsem se na něj a čekala až vstane. Nestalo se. Záchranář se mě snažil vzít do sanitky, ale já nechtěla. Kousla jsem ho do ruky a chytla se za vlasy. Vytrhla jsem pramen a začala ječet. Vstala jsem a utíkala k Vojtovi. Vzala jsem ho do náruče a kolíbala se a kolíbala. Nedýchal. Byl mrtvý. Už nikdy tu se mnou nebude!
„Ááááá...!!!!“ Začala jsem křičet. Zase se to opakovalo. Zase se mi to zdálo. Pořád dokola. Kdo jen může být tak krutý a nutí mě, abych to prožívala znovu a znovu?
ČTEŠ
Forever
Teen FictionMíšin život se radikálně změnil po tragické nehodě, která ji vzala všechno na čem ji záleželo. Není si jistá jestli se dokáže někdy znovu vrátit do normálního života. Ostatní ji mají za blázna a možná jím i je. Ale její láska je věčná.
