Forever

8. Kapitola

„Michalo! Strana 45! Rychle, rychle! Nemáme času nazbyt.“ Nesnáším když mi ta stará babizna říká Michalo! Nesnáším ji! Soukromá učitelka má bejt milá nebo ne? Tahle má vlasy jako květák a má je obarvený na červeno! A nahoře má blond proužky! Hrůza. Brýle má na bambulovitém nose posazené nízko. Na sobě má modré sáčko a stejně barevnou sukni pod kolena. Na nohách má takové ty starobní boty, které všichni kupují ve zdravotních potřebách. Hrůza, děs. Je jí asi 150. Ale musím něco dělat. Nalistovala jsem tedy poslušně stranu 45 a podívala jsem se co mě dneska čeká v němčině. Minulý čas. Super. To mi ještě scházelo. Vyučování jsem jakš takš přežila. A šla vyprovodit ten květák ven. Zamávala jsem ji a vrátila se zpátky domů. Rozhodla jsem se, že si půjdu sednout na zahradu. Šla jsem tedy do kuchyně, kde máme dveře na terasu. Vzala jsem si deku, protože už je přece jenom zima. Může být něco kolem páté. Sedla jsem si na svoje oblíbené křeslo pod stromem a zadívala se na zahradu. Máme to tu docela hezké. Terasa, spoustu květin a příjemné ticho. Ticho. To je lék. Miluju ticho. A tmu. Nejradši bych se někam zakopala a už tam zůstala. V tichu, klidu a tmě bez lidí. Zavřela jsem oči. Uviděla jsem Vojtův úsměv a taky ten můj. Pak se ty úsměvy spojily a najednou jsme byli jeden. Jeden člověk jedna duše. A pak se ten jeden odtrhnul a druhý zůstal sám. Neúplný. Rozervaný. Stejně jako ve skutečnosti. Otevřela jsem oči a prudce se nadechla. Asi jsem usnula. Zase jsem se opřela do křesla a zadívala se na záhon růží. Najednou jsem mi zatmělo před očima, ale ne tak jako když každou chvílí omdlíte, tohle bylo jiné. Ucítila jsem něco na obličeji. Sáhla jsem na něj rukou a zjistila, že je to krev. Po celém mém těle se rozlívala krev. I před očima. To bylo ono. Neviděla jsem přes tu krev. Začala jsem se dusit tím přívalem krve. Měla jsem ji všude v nose, v očích i uších. Nemohla jsem dýchat. Chtěla jsem ječet, ale když jsem otevřela pusu krev se mi do ní nahrnula a já začala kašlat víc a víc. Chtěla jsem utíkat, ale nemohla jsem. Svalila jsem se na zem a čekala na to co mělo přijít už dávno před tím. Já se o to pokoušela. Čekala jsem na svou smrt.