Forever

5. Kapitola

Stačilo si vybavit tu spoustu světel, lidí, alkoholu, zábavy a krve. A dál už jsem nechtěla vzpomínat. Ale ona pořád naléhala. „Jestli o tom nedokážeš mluvit nikdy se toho nezbavíš. Zkus to prosím“. Mluv o tom. Prosím, princezno moje. Věděla jsem, že jinak to nepůjde. On na mě vždycky fungoval když jsem něco nechtěla udělat. Vždycky mi říkal co a jak a radil mi, když jsem si nebyla jistá.

„Co se tedy stalo? Prosím, Míšo mě můžeš věřit“ Mile se na mě usmála přes brýle.

„Umřel“ Pronesla jsem stručně. Tak moc to bolelo. Můj hlas zněl cize. Možná proto, že skoro nemluvím.

„Kdo umřel?“ zeptala se a něco si zapisovala do hezkého zápisníčku s rozkošnými kytičkami.

„Můj život“ Ani jsem nevěděla, že brečím dokud mi nepodala krabici s kapesníky.

„Jak umřel?“ Vypadala zmateně, ale zvědavě. Dál si podrobně zapisovala co říkám.

„S ním“

„S kým, Míšo ?“

„ S Vojtou“ Při jeho jméně mi hlas přeskočil a já zase málem začala ječet. A chtěla jsem znovu utéct. Chtěla jsem se zavřít a už se nevylézt ven. Chytla jsem pramen svých vlasů a nervózně ho začala žmoulat v ruce.

„Kdo je Vojta?“ Tvářila se ještě mnohem víc zmateně než před chvílí.

„Můj kluk“ Moje láska. Vždycky ho budu milovat. A já tebe.

„Je mi to líto. Upřímně. Vím jak se cítíš“ Najednou z ní byla malá a nevinná holčička. Byla smutná a zranitelná, ale mě to přesto tak strašně naštvalo! Jak může k sakru vědět jak se cítím! To neví nikdo! Nikdo neví jaké to je, když vám v náručí umře někdo koho milujete nejvíc na světě! Někdo bez koho nevydržíte ani den. Někdo kdo vám rozumí nejvíc ze všech. Někdo kdo je víc než nejlepší kamarád, kluk nebo bratr.

„Vy nevíte jak se cítím! Nikdo to neví!“ Vykřikla jsem. Bylo to nejdelší co jsem za poslední 4 měsíce řekla. Vyskočila jsem rychle z křesílka a zamířila ven z ordinace. A zase jsem ječela. Vzala jsem si z věšáku bundu a zaslechla, že mamka říká doktorce něco o tom, že se ozve. Nekoukala jsem zpátky. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem pryč. Domů. Utíkala jsem na parkoviště k našemu červenému autíčku. Opřela jsem se zády o kufr a pomalu sjela až k zemi. Nevím ani proč, ale lehla jsem si. Na tu špinavou zem. A prostě jsem tam jen ležela. No tak šššš. Všechno bude dobrý Míšo. Neboj se. Miluju tě. Ne! Umřel. Vím to, ale stejně mě to konejšilo. Chybělo mi jeho silné obětí. Jeho vůně. A jeho rty, jeho sladké rty. Najednou jsem, ale na sobě cítila nějaké ruce. Ale byly dámské. Mamka. Moje hodná mamka. Ale nikdy mi ho nemohla nahradit. Nikdy.