Forever

9. Kapitola

Probrala jsem se díky mojí mamce. Do obličeje mi vychrstla celý kbelík vody. Ledové vody! Začala jsem lapat po dechu. Po chvíli jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že to byla jen další halucinace.

„Míšo? Konečně! Jsi zpátky. Tak moc jsem se o tebe bála! Příšerně jsi se dusila a kašlala! A cukala jsi se! Zase halucinace? Miláčku.....už je to dobrý Mišičko moje! Jsi zpátky“ Celou dobu mě hladila po hlavě a přitáhla si mě do náruče. Bylo to hrozné! Horší než kdy jindy před tím! Tentokrát jsem to cítila! Živěji než předtím! Cítila jsem krev v hrdle jak se mi zalívá všechny dutiny a jak ji dýchám. Bylo to jako scéna z nějakého levného horroru. Já už takhle dál nemůžu. Nemůžu! Vojto! Vezmi si mě za tebou! Prosím!Vstala jsem a utekla přes terasu domů. Po obličeji mi tekli hořké slzy a já si nepřála nic jiného než jen být s Vojtou. Nic jiného! Běžela jsem rovnou do koupelny. Začala jsem se přehrabovat všemi skříňkami a hledala cokoli. Prášky, žiletku nebo prostě něco čím se za ním dostanu! Cokoli! Bohužel moje mamka je až moc ostražitá a v koupelně nemáme nic. Kuchyně nepřichází v úvahu, protože nože jsou na zámek, stejně jako lékárnička. Stála jsem na chodbě a zírala na poslední dveře v chodbě. Myšlenky ve mně bojovali. Střetávali se názory na to co udělat nebo neudělat. Princezno! Jeho hlas mě přiměl rozhodnout se. Jistým krokem jsem šla ke dveřím z třešňového dřeva. Sáhla jsem na kliku a se zlověstným úšklebkem a pocitem vítězství jsem zjistila, že je odemčeno. S lehkým zaskřípáním jsem otevřela a uviděla jemně nafialovělé zdi, velkou manželskou postel se spousty roztomilých polštářků a rodinné fotografie na stěnách. Ložnice mých rodičů. Divím se, že je otevřená. Vždycky je zamčená. Dneska mám štěstí, pokud se tomu tak dá říkat. Zamířím rovnou k nočnímu stolu. Horečně jsem se začala přehrabovat mezi časopisy a hledala cokoli. I kšandu na které by jsem se mohla oběsit. Byla jsem zoufalá. Začala jsem si mumlat něco o tom jak je to všechno na houby a jak už se nemůžu dočkat až to skončím. Princezno! Míšo, moje! Otoč se. Prosím. Poslušně jsem udělala to co chtěl. Před sebou jsem měla obrovské zrcadlo. Dívala jsem se na svoje zničení a žalem vysáté tělo. Ale najednou stál vedle mě. On v celé své kráse. Byl o hlavu větší, stejně jako si ho pamatuju. Úsměv na tváři a krásné modré oči se na mě koukali. Na sobě měl vínovou mikinu, černé tričko, černé kalhoty a kecky stejné barvy. Stejně jako v tu noc. V tu noc kdy jsem o něj přišla. Opatrně jsem natočila hlavu na stranu a podívala se vedle sebe. Nic. Můj pohled putoval zpět k zrcadlu. Stále se na mě usmíval a já se na něj nemohla vynadívat. Pojď ke mně.

„To nejde Vojto! Nejde to! Už tu nejsi! Ten ožralej hajzl Michal tě zabil. Měla jsem odolat tvýmu úsměvu a říct, že s ním nikam nejedu! Pořád by jsi tu byl se mnou! Držel by jsi mě v náručí a dával mi pusy do vlasů! Říkal by jsi mi, že jsem tvoje všechno, a že mě nikdy neopustíš! Ale opustil jsi mě! Opustil!“ Sama se divím kolik jsem toho řekla. No spíš zařvala. Vzala jsem vázu co byla hned vedle na prádelníku a vší silou ji hodila proti našemu odrazu v zrcadle. Roztříštili jsem se na stovky, snad tisíce kousíčku. Podlomila se mi kolena a já si klekla mezi střepy. Cítila jsem jak se mi střepy zarývají do kůže, ale bylo mi to jedno. Bylo mi už všechno ukradený. Popadla jsem jeden vetší střep a nastavila ho proti zápěstí a pulsující žíle. Zavřela jsem oči a zatlačila jím proti zápěstí. A pomalu ho sunula dolů. Cítila jsem jak mi krev vytéká ven. Jak se mi dlaň zalévá krví. Otevřela jsem oči. A opřela se o šatní skříň. Koukala jsem na naše rodinné fotky, které měla mamka rozvěšené všude po stěnách, na kterých nechyběl ani Vojta. Byl součást rodiny. Života. Všeho. Moje zorné pole se začalo zužovat až nakonec nezůstalo vůbec nic.