Zaparkovaly jsme auto u obchoďáku. Vystoupila jsem jako první a šla trochu napřed. Nemám náladu na ty mamčiny kecy o tom jak mám být otevřená a spolupracovat. Nemám náladu na to ani dýchat, natož s někým mluvit o tom jak se mi po Vojtovi stýská. Ale nepovedlo se. Mamka mě za chvilinku dohnala. Naštěstí snad vycítil, že to opravdu nechci slyšet a byla zticha. Společně jsem tedy zamířily k nedalekému domu, kde bylo hned několik ordinací. Šly jsme mlčky a já měla celou dobu zabodnutý pohled někam do země. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale když jsem zvedla hlavu uviděla jsem svůj odraz ve výloze obchůdku s hodinami. Vypadala jsem hrozně. Chtělo se mi ze sebe zvracet, chtěla jsem začít ječet a utíkat. Ale nemohla jsem. Jen jsem tam stála zírala na sebe s otevřenou pusou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Už dlouho jsem se neviděla, protože nemám v pokoji zrcadlo a v koupelně teď už taky ne. Obě jsem je rozbila. Moje dřív celkem hezké kaštanové vlasy byly těď splihlé, mastné a taky jsem jich měla podstatně míň. Tváře jsem měla propadlé a lícní kosti vystouplé. Pod očima jsem měla tmavé kruhy. A oči samotné byly vyhaslé, bez lesku a špetky radosti. Nedivila jsem se. Už dlouho jsem nic jako radost nezažila. Stejně jsi nádherná. Zavrtěla jsem hlavou a odtrhla od sebe pohled. Vážně vypadám tak příšerně jako se cítím? Přidala jsem do kroku a namířila si to přímo k červenému domku s bílími okny. Do domku kde "hledám znovu svoje já" a "vracím se do normálního života". Doudám že to nebude trvat dlouho.
***
"Je nám líto, ale musíte přejít k jinému doktorovi. Je nám líto. Máme moc pacientů a někteří jsou na panu doktorovi psychicky závislí" Odsekávala ostře sestra mojí mamce. "A co máme podle vám dělat? Moje dcera je stále k kritickém stavu a my nemáme čas na to hledat si nového doktora a čekat až nás přijme" Odporovala snaživě moje mamka, ale bezvýsledně. "V téhle budově máme ještě další dva psychology zeptejte se tam" štěkat na mojí mamku se nevyplácí, čekala jsem, že se naštve a začne na ni křičet. Ale ona nic. Vůbec nic. Jen ukázala ať jdu. Tak jsem se zvedla a odkráčela z ordinace spolu s mojí baculatou, malou a kudrnatou blond mamkou. Začala horlivě klepat na protější dveře dokud neotevřela celkem mladá, ale přesto na pohled seriózní a chytrá paní. Nebo slečna? Co já vím. "Pojďte dál" řekla sladkým hláskem. Vlasy měla sepnuté v drdolu a na drobném nosíku měla brýle. "Tohle je moje dcera Míša ona..." Rychle se snažila vysvětit mamka, ale mlaá doktorka jí přerušila. " Vím kdo je to. Mluvila jsem o ní s doktorem Kaplanem. Čekala jsem, že přijdete za mnou. Vy se posaďte tady a Míšo ty pojď s mnou" Mamka si sedla na křesílko a já poslušně šla do ordinace. Automaticky jsem si sedla do křesílka a ona se se posadila proti mě.
"Takže. Řekni mi co se všechno tehdy v noci stalo" Udělalo se mi špatně.
ČTEŠ
Forever
Teen FictionMíšin život se radikálně změnil po tragické nehodě, která ji vzala všechno na čem ji záleželo. Není si jistá jestli se dokáže někdy znovu vrátit do normálního života. Ostatní ji mají za blázna a možná jím i je. Ale její láska je věčná.
