Forever

10. Kapitola

((Terezka))

Teda! Tady je to divný! Samí lidi v bílejch pláštěnkách a zelený stěny. Sedím tu už pěkně dlouho a nevím jak dlouho to ještě bude trvat. Lavička je tvrdá. Omalovánek mi ty paní co tu všude pobíhaj daly už hodně, ale já je všechny vybarvila. Míša prej jenom spí a je jí dobře. Doufám, že jo. Mám svojí sestričku moc ráda. Nevím co se s ní děje, ale vím že se spaní mumlá Vojtovo jméno. A taky vím, že Vojta odešel a už se nevrátí. Jsem sice malá a nikdo mi to neřekl, ale taky vím že umřel. Měla jsem ho taky moc ráda. Byl jako můj starší bráška, kterýho jsem vždycky chtěla, ale neměla. Chce se mi spát už je moc, moc pozdě. Ale já nemohla doma zůstat sama. Říkala to mamka. A taky říkala, že se musíme přestěhovat co nejrychleji. A že hned jak Míšu pustí jedeme do Brna. Vadí mi to. Bude se mi stýskat po kamarádech a po školce. Ale pro sestřičku to udělám. Maminka mi říkala, že ji to pomůže a bude jako dřív. Přeju si to. Nebude to tak špatné. Budu mít nový pokojíček a hračky si vezmu sebou. Králika Bunnyho mám sebou i tady.

„Babičko?“ Ozvu se směrem k babičce, která jsen potichu sedí a kouká se před sebe na velké bílé dveře za nimiž je maminka a Míša.

„Ano, zlatíčko?“

„Jak dlouho bude Míša spát?“

„Dokud se ji neudělá lépe, zlatíčko“

„A kdy pojedeme do toho nového domečku?“

„Až se Míše udělá lépe“

„A proč nejedeš s námi babičko?“

„Narodila jsem se tu a na stěhování jsem příliš stará“ Usmála se a najednou vypadala úplně jako moje maminka. Byla jsem už moc unavená a tak jsem si lehla babičce do klína a usnula.

((Míšina maminka))

„Takže není v ohrožení života?“ S velkou úlevou, ale zárověň s obavami o mojí dceru jsem si oddechla.

„Ne v bezprostředním ohrožení života není. Pokud nenastanou komplikace za pár dní ji pustíme domů. Není to poprvé co se o to pokusila a tak ji zde nemusíme držet kvůli psychologické pomoci. A doporučuji více sezení u vaší psycholožky, ale to vám nemusím říkat. Všechno už víte z minula.“ Postarší, prošedivělý doktor se snažil usmívat, ale já věděla, že je to falešný úsměv. Sestřička právě vyměňovala Míše kapačku a já periferním viděním uviděla jak se zacukala. Asi se jí asi se jí zase něco zdá. Bylo mi jí tak líto. Moje milovaná dcera se pokusila znovu zabít. A mnozí tvrdí, že je blázen. Tak moc to bolí vidět ji zničenou a s jediným přáním v srdci. Zemřít, aby byla s Vojtou. Nedovedu si představit, že ho tolik milovala. Nebo spíš miluje. A asi navždy milovat bude.

„Dobře, děkuji vám pane doktore.“ Usmála jsem se s upřímnou vděčností na doktora i sestru.

„To bude asi všechno. Jestli chcete tak se zítra můžete stavit. Míša už by měla být plně při vědomí a jestli všechno půjde dobře tak v pátek půjde si ji můžete odvést domů.

„Děkuji ještě jednou“ A odkráčela jsem směrem ke dveřím, ale ještě jsem se zastavila u Míšiny postele a dala jí pusu na čelo. Byla tak slabá a křehká. A zranitelná. Tak moc zranitelná.

Ahoj :)) Chtěla jsem se jen zeptat na to, jestli to vůbec někdo čte. A jestli nemáte nějaké připomínky? :) Každá krtitika je vítána :3 A omlouvám se, že je tahle část tak nudná, ale bylo to potřeba :)