Love? Crap!

12. Night visit?

SofiaKurincova (Snad je to dobře)

Destiny pohled

Zase. Zase brečím. Sedíme v parku a Justin mě hladí po zádech, mezitím, co já brečím do jeho hrudě. Po asi půl hodině, už jsem nebrečela zas až tak moc, spíše jsem jenom sem tam uronila slzu.

„Promiň za to promočené věci.“ zamrmlala jsem Justinovi do hrudě a následně pocítila, jak jeho hruď vibruje od smíchu. Odtáhla jsem se od něj a nechápavě se na něj podívala. „Něco vtipného?“ trochu jsem se zamračila a Justin se znova zasmál.

„Ne. Nic.“ řekl a usmál se. Taky jsem se usmála a utřela si slzy a setřela rozmazanou řasenku. „Nepůjdeme už domů?“ zeptal se Justin a já přikývla. Postavili jsme se a šli k autu.

Celou cestu jsme si povídali a smáli se. Když už jsme byli u mého domu, tak jsem vystoupila a i Justin vystoupil. Došli jsme ke dveřím a já se otočila na Justina.

„Děkuju.“ usmál se Justin. Nechápavě jsem se na něj podívala a on se zasmál. „Za ten dnešek. Užil jsem si to.“ znova se usmál a tentokrát i já.

„Já taky.“ řekla jsem a chtěla jsem jít dovnitř.

„A pusu na rozloučenou?“ řekl Justin a já se na něj otočila. Dělal puppy eyes, tak jsem se k němu trochu přiblížila a chtěla mu dát pusu na tvář, ale Justin otočil obličejem a já mu dala pusu na pusu. Justin se do polibku usmál a já se odtáhla. Justin se usmíval jako neviňátko a já se nad tím zasmála.

„Ahoj.“ řekla jsem a Justin mi zamával. Otočil se a vyšel k autu. Otevřela jsem dveře od domu a s posledním ohlédnutím na Justina jsem vstoupila dovnitř. Zavřela jsem dveře, a když jsem si vyzouvala boty, tak po mě skočil Nicolas.

„Destiny! Kde si byla? Elena si semnou nechtěla hrát.“ řekl smutně Nic a já se zasmála. Sedla jsem si na zem a malého si vzala na klín. Sundala jsem si boty a i bundu, kterou jsem jenom položila na botník.

„Tak pojď, prcku, jdeme si hrát.“ řekla jsem a stoupla si s ním na rukách. Došla jsem do obyváku a položila ho na zem. Elena seděla na gauči a na stole měla pohozených pár sešitů. V ruce držela jeden z nich a něco se učila. Posadila jsem se vedle ní a sledovala Nicolase.

„Des?“ zeptala se máma celkem vlídným hlasem a sedla si vedle mě. „Kdo byl ten chlapec, kterému si dala pusu?“ zeptala se máma a sestra zpozorněla.

„Chlapec? Že by naše slečna nedosažitelná změnila názor?“ řekla Elena a zasmála se. „A teď vážně. Ty sis dávala s někým pusu?“ zeptala se trochu zaraženě Elena. Začala jsem se červenat, protože mi tohle téma přijde trapné. „Mamí! Ona se červená! Destiny se zabouochla!“ vypískla nadšeně Elena.

„Co? Ne, ne, ne! To ne!“ zasmála jsem se. „Je to jenom kamarád, který mě pozval na rande. Nic víc.“ řekla jsem a začala kroutit hlavou. Máma si mě prohlédla a já se na ni nervózně usmála.

„Fajn. Budeme dělat, že ti věříme.“ mrkla na mě mamka a sestra se začala smát. Nicolas skočil na mámu a ta s ním odešla do kuchyně. Už jsem někdy zmiňovala, jak trapné je mít za mámu někoho, kdo vidí všechno a sestru, která slyší všechno? Ne? Tak to říkám teď. Trapas!

S Elenou jsme se zabalily pod deku a já ji zkoušela. Chodí na stejnou školu jako já, jenom je o rok starší, tudíž ve vyšším ročníku. Ze zkoušení nás vyrušil mámin hlas, že je večeře, tak jsme se zvedly a šly se posadit ke stolu. Každý jsme si někam sedli a máma před každého položila talíř s kouskem pizzy.