Destiny otevřela dveře jejich domu a Chris šel dát její tašku do kuchyně, kde i vybalil nákup. Destiny šla mezitím do obyváku, kde už opravdu stáli všichni. Pokud tedy nepočítáme, že zrovna pomáhali Trevorovi prolézt oknem. „Vážně?!“ vykřikla Destiny a všichni se na ni vystrašeně podívali. Měli v plánu ji udělat překvapení.
„Destiny?“ zeptal se překvapeně Cody. „Už mě nechceš zabít, že ne?“ zeptal se vystrašeně a začal pomalu couvat. Chris vyšel z kuchyně a došel vedle Destiny. Všichni na ně překvapeně zírali, což Destiny nebylo příliš příjemné.
„Cody,“ ozval se Chris, „ty starý brachu!“ řekl radostně. Cody se usmál a šli se spolu pozdravit. Pozdravili se typickým chlapeckým pozdravem a ostatní, až na Destiny, se na ně překvapeně dívali. „Neozval ses.“ postěžoval si Chris. Dříve, než mu stihl Cody odpovědět, do debaty se připojila Destiny.
„To snad nemyslíš vážně, Chrisi. Vážně si teď budeš stěžovat, že se ti neozval? Už dávno mohl být mrtvý, tak buď rád že žije.“ zavrčela přes zatnuté čelisti. „A vy ostatní vypadněte z mého domu, nemáte tu co pohledávat!“ řekla naštvaně Destiny. V jejím vnitru se pomalu začala rozpadat stránka, která uměla dokonalou přetvářku. Užíral jí pocit, že jsou kluci v její přítomnosti. Chtěla si s nimi začat povídat, ale nemohla.
„Máme pro tebe dárek!“ vyjekl nadšeně Alex. Destiny se chtělo plakat. Milovala, když k ní přišli neočekávaně a měli dárek. Dělávali to dost často. Pokroutila hlavou ze strany na stranu a kluky opustil úsměv. „A zajdeš si semnou do Nando’s? Kluci jít nechtějí a já mám hlad.“ zašeptal Alex obávaje se odpovědi.
„Promiň. Ne.“ řekla sebevědomě Destiny. „Chci si vynahradit roky, které jsem s Chrisem ztratila.“ řekla a podívala se na Chrise, který se na ní usmál. Úsměv mu nevrátila, nechtěla si s ním vynahradit ty roky, měla plán, který vůbec, ale opravdu vůbec nepromyslela a promýšlet ho ani nechtěla.
„A nechcete se sejít aspoň na hodinu v našem domě? Destiny, pochop. Konečně vidíme, že jsi živá. Dej nám aspoň hodinu.“ řekl prosebně Rick.
Destiny: „Nejde to. Nechci.“
Harry: „Co jsme ti udělali?“
Destiny: „Nic. Jenom chci dnešní den strávit s Chrisem. Je živý, chápeš? Jeho jsem neviděla asi tři roky, vás pouze půl roku. Možná tiřčtvrtě.“
Trevor: „Prosím.“ řekl a spolu s ostatními nahodili psí oči. Destiny si povzdechla a trochu pozměnila svůj plán.
„Dobře. Za hodinu dojedeme s Chrisem do našeho domu a strávíme spolu zbytek dne, stačí?“ zeptala se Destiny. Kluci přikývli a usmáli se. „Teď běžte pryč. Dveřmi.“ řekla a ukázala prstem na dveře. Kluci přikývli a odešli.
„Proč mám takový pocit, že tam nepojedeme?“ zeptal se Chris a bál se odpovědi. Destiny se smutně pousmála a přikývla. „A kam teda pojedeme?“ zeptal se s hlasitým povzdechem.
„Znáš mě ještě opravdu dobře.“ usmála se radostně Destiny, tenhle fakt ji opravdu potěšil. „A pojedeme do kadeřnictví, mám v plánu trochu změnit vizáž.uUsmála se, nad čímž se Chris zamračil. „Už tady víc nebudu. Ty tady taky nemůžeš zůstat, jsi mrtvý. Napadlo mě tedy, že tě trochu využiju. Dlužíš mi to, měl jsi být mrtvý. Prostě spolu odjedeme pryč. Co já vím, třeba do Londýna, tam nás hledat vážně nebudou. Prostě si změním vlasy, začnu se jinak malovat, jinak oblékat a nikdo mě nikdy nepozná. Ale i tak pro jistotu odjedeme do Londýna. Uděláš to pro mě? Protože jestli ne, tak můžeš zrovna odejít. Já svůj nápad nezměním.“ řekla Destiny a stále se mu upřeně dívala do očí.
„Destiny.“ Chris si povzdechl a zamyslel se. Ve všem měla pravdu. „Sice nerad, ale souhlasím. Ovšem pod jednou podmínkou.“
„Poslouchám.“
„Rozloučíš se s nimi osobně.“
„N-“
„Zničí je to. Tebe to taky zničilo. Nemůžeš to tak udělat i ty. To ti nedovolím. Osobně tě tam zavezu a budu stát za tebou, slibuji, ale rozloučíš se s nimi osobně. Žádné loučení přes zprávu, dopis nebo dokonce telefonát až budeš v Londýně. To fakt ne.“ řekl přísně Chris.
„Dobře.“
Justin a ostatní kluci odjeli a dojeli do domu. Hodinu čekání strávili hraním her na televizích a notesech. Takhle u nich probíhalo téměř každé odpoledne. Jejich gang se spojil a jmenují se Black Tigers.
Po třech hodinách, kdy nikdo nevnímal čas, se domem ozval zvonek. „Jsou tady!“ zakřičel nadšeně Alex. Odběhl ke dveřím a otevřel je. Stála před ním jiná dívka. „Destiny?“ řekl zaraženě. Destiny se usmála a přešlápla na druhou nohu. Byla nervózní.
„Mohu dovnitř?“ zeptala se a prohrábla si její nabarvené vlasy. Její původem černé vlasy byly přebarvené na světle hnědou. Byly prodloužené a sestříhané, vypadly jako do šipky. Konce, vlastně téměř celé vlasy, byly obarvené na blonďatou barvu, kromě vrchu hlavy, kde byla světle hnědá. Takzvané ombre hair. Dokonce je měla i prodloužené. (V multimédiích)
„Jo, jasně. Pojď.“ řekl Alex a více otevřel dveře. Destiny si svázala vlasy do chaotického drdolu, který hrál barvami, jak byly pramínky různých barev propletené mezi sebou. Oblízla si rty a podívala se na Chrise, který se na ni povzbudivě usmál.
Destiny došla do obyváku zhluboka se nadechla a vydechla, byla nervózní. „Chci vám něco říct.“ řekla a všichni se na ni otočili. „Jedu s Chrisem pryč. Napořád. Mám změněné telefonní číslo, takže se vám nepodaří mě kontaktovat.“ řekla a očkem se podívala na Justina, který vypadal v pohodě. Už ji nemiloval a to Destiny ničilo. Jediný kluk, kterého kdy milovala. „Omlouvám se.“ řekla a z oka se jí vykutálela první slza. Rychle ji setřela a vyběhla z domu a nasedla do Chrisova auta. Chris došel hned po ní a odjeli.
Nadobro se vytratila z města. Z města nazývaným město bezpečí. Z města, které ji bylo domovem, ve kterém měla svou partu - mafii, která vládla celé USA, Kanadě a i Evropě. Opřela si hlavu o okno a sledovala ubíhající cestu kolem. Mířili na letiště, z kterého zamíří přímo do Londýna.
A takhle skončil jejich příběh. Odděleně.
ČTEŠ
Love? Crap!
Fanfiction"Láska je pouze pocit štěstí. Je možné se do někoho zamilovat. Být jím posedlý a být s tou osobou šťastný. Ale je nemožné někoho milovat a cítit k němu lásku. Je to pouze omámení krásou nebo povahou. Láska neexistuje." Destiny Devon Dawkins "Láska j...
