PRODANÁ

Pán se vrátil

Potom co odešel jsem už spát rozhodně nechtěla. Sakra! Nechci být hračka nějakýho chlapa, kterého ani neznám.
Chci pryč.
Byla jsem nervózní a měla šílený strach a co dělám když jsem nervózní nebo mám strach?
Ano. Uklízím.
Všechno bylo uklizené a já čučela z okna. Pozorovala jsem stromy které se ohýbají tak jak fouká vítr, ptáky kteří si volně poletují po obloze. Což o mě se tohle říct nedá.
Jsem zavřená v málí místnosti s malou koupelnou, nemůžu se projít po domě kde mě vězni, protože by mě zřejmě znásilnili a vlastně nemůžu ani ven na čerství vzduch protože jsem prostě vězeň a ti jak je známo ven jen tak sami chodit nemůžou.
Takže to je můj život za poslední tři týdny. Ještě chvíli tady budu a zblázním se.
Furt ty samí zdi, okna, dveře. Sakra ty dveře mě štvou nejvíc!
Víte proč?
Normálně se přijde ke dveřím chytne se za kliku, která se lehce stáhne dolů, dveře se tím pádem otevřou a vy můžete vyjít ven.
Jenže tyhle dveře mají jednu obrovskou chybu. Díky které se ty dveře normálně neotevřou.
Jsou zamčené.
Takže si můžu klikou tahat jak chci, třeba 24 hodin denně a oni se stejnak neotevřou.
Hrrggg.
Začínám být podrážděná tak aby to nedopadlo tak že toho chlapa co mě unesl nenakopu do prdele!

Stojím furt u okna jak ten blbec a koukám z něj, když najednou se otevřou dveře. Celá zpozorním, ale dál civím z okna. Dělám jakože nic.
Oni mě ignorují celou dobu co tady jsem, tak proč bych nemohla ignorovat já je že?
Jenže moje ignorace končí v momentě kdy popadnou za paže otočí mě směrem k sobě, mé zápěstí dá k sobě a začne je svazovat. Tak tady má ignorace končí a začínám se bránit. Škubat sebou a odstrkuju toho chlapa co jsem si s ním před pár hodinami povídala.

"Nevzpírej se. Nepomůže ti to, akorát ti ublížím.,, řekl klidným hlasem a dál mě svazoval.

"Na to zapomeň! Koukej mě pustit už mám tohohle až po krk! Chci pryč! Nemáte právo mě tu takhle držet! Nejsem ničí majetek a nikdy nebudu! Nejsem ani žádnej vězeň! Tak mě pust!!!,, ječela jsem histericky na celé kolo a snažila se furt vykroutit, ale k ničemu mi to nebylo. Byl o dost silnější.

"Já jsem Benjamin. Říkej mi Ben. Jsem něco jako tvoje stráž nebo ochránce, když tady Pán nebude. A teď by tě chtěl vidět takže jdeme,, říkal to pořád tak klidně.

"Ne! Já nikam nejdu!,, mohla jsem si křičet jak chci bylo mu to fuk. Prostě mě vzal a násilím vytáhl z pokoje. Šli jsme dlouhou úzkou chodbou kde nic nebylo jen obrazy na zdech. Pak jsme přišli do nějaké místnosti nebo spíše to vypadalo jako nějaký sál ze kterého vedli další tři chodby které byli už širší než ta kterou jsme šli z mého pokoje. Na stranách chodby už nebyli je obrazy ale i pokoje, když jsme došli na konec tak mi Ben zavázal oči černý šátkem se slovy.

"Je to pro tvé dobro. Věř mi,, zašeptal mi do ucha. Pak jsem slyšela zavrzání dveří které Ben zřejmě otevřel, potom jsem cítila ruku na mích do kterých zatlačil a tím mě strčil dovnitř pokoje.
Popošla jsem pár kroků a za sebou slyšela cvakání, které znamenalo, že Ben zamkl dveře.
A já?
Já tady jsem s neznámým člověkem kterého nikdo nezná, nic o něm neví, a nikdo neví jak vypadá. Teď vím proč to nikdo neví.
Jsem tu s ním sama.
Úplně sama.
A mám strach. Bojím se, že mi ublíží.
A on může.
Mám svázané ruce, zavázané oči tudíž ho nevidím.
Je to jako bych byla myš a on kočka.
A kdo většinou prohraje?
Ano myš.
A to jsem já.
Jsem myš, která se nemůže bránit.