PRODANÁ

Poprava

Už to byli dva dny co se mi zdál ten podivný sen a co jsem byla opět v tomhle podělaným hradě. Nesnáším to tady. Připadám si jako vězeň, který nikam nemůže.
Oh. Pardon já vlastně jsem vězeň co nikam nesmí. Jen nechápu proč? Proč já?
Chci aspoň do té skrýše, tam jsem se cítila dobře.
Chci volně běhat a být svobodná a ne být zavřená v bytě jak nějakej čokl a nesmět nikam ani na krok.
Ležela jsem na posteli a nevěděla co dělat ostatně jako každý den. Jenže teď někdo zaklepal a vstoupil.
Jak nejrychleji to šlo jsem se posadila jen abych viděla člověka, kterého jsem tedy vidět nechtěla.
Převalila jsem se nadruhou stranu postele a snažila si od něj udržet odstup.

"Neboj,, promluvil opatrně. "Nic ti neudělám. Jen se chci zeptat. Řekla jsi mu něco o mě? O tom co.....,,

"Jsi mi chtěl udělat?! Vážně si myslíš, že bych to zatajila?!,, myslím že jsem chtěla ještě něco říct ale ono mi to už nebylo dovoleno jak v mžiku přeběhl celí pokoj a chytl mě zuřivě pod krkem.

"Jestli mu něco řekneš! Tak si budeš přát být mrtvá, protože jestli mě zabije tak předtím se postarám o to aby každej věděl kde je tvůj pokoj. A věř nikdo tady není jako Ben, že by tě ochraňovali, ale právě naopak. George už za to zaplatil já nebudu další!,, vřískal na mě, ale já nevnímala já se snažila jen do svých plic nasát vzduch což mi šlo hodně špatně s jeho rukou obmotanou kolem krku.
Pak mě pustil já se svezla se sýpáním na zem.

"Co se tady děje! Johne co tady děláš!,, křičel výhružným který Johnovi jasně napovídal ať odsud vypadne nebo to s ním dopadne hodně špatně.
John s vystrašeným obličejem odemě odstoupil a šel směrem ke dveřím ale nezamněl mě probodnout pohledem který mi jasně říkal, jestli mu něco řekneš budeš trpět.
Ještě dlouho jsem koukala na místo kde před chvíli John stál.

"Jsi v pořádku?,, zeptal se už něžně. Najednou jsem cítila jemný dotek na vlasech.

"Jo. Jsem,, dostala jsem ze sebe pomalu. Jemně mě vzal za ramena a posadil na postel. On se pak sám vedle mě posadil.

"Podívej se na mě. Chtěla jsi vidět mé oči viď? Tak teď pozorně dívej na můj šátek a třeba je uvídíš.,, a on měl pravdu. Ty oči jsem doopravdy viděla. Byli celé černé, nebylo v nich vidět žádné slitování ani soucit. Měla jsem z nich strach, ale jakoby mě už pohltili do sebe a já se nemohla jakkoliv bránit. Nešlo to, proti té síle a moci které v sobě měli jsem se nezmohla na nic. Byla jsem jako zhypnotizovaná a absolutně neschopná se hnout.
"Vím, že ti John vyhrožoval, že ti ublížil, ale nevím s čím. Pověz mi to. Marie?,, nechtěla jsem to říkat nechtěla, ale jakoby mě nějaká mocná síla ovládla natolik, jako by mě nutila říct to celé od začátku.

"Pokoušela jsem se utéct. A vlezla do dveří aby mě neviděl. Ben. Ale v tom pokoji byl John. Zacpal mi pusu abych nemohla křičet a odtáhl. Do svého šatníku. Tam mě zamkl. Pak znovu přišel, a chtěl mi ublížit. Kopla jsem ho a utekla.,, tohle bylo na mě moc energie najednou. Začalo se mi dělat černo před očima. Víčka se mi zavřeli a já klesla na postel podemnou.

Bolela mě hlava když jsem se probudila a nepamatovala si vůbec nic co se stalo.
Z okna jsem viděla, že už se ztmívalo. Prospala jsem celej den.
To snad není možný!
Další promrhanej den!
Tak to ne!
Naštvaně jsem vstala z postele rozhodnuta ty dveře klidně vykopnout jen aby jsem už nemusela v tomhle pokoji bejt.
Vzala jsem za kliku a silně do dveří vrazila. S čím jsem fakt nepočítala, ačkoliv už se to jednou stalo, bylo, že ty dveře byli otevřený.
Ano, přesně tak, já nebyla zamčená.
Takže hned jakmile jsem hrubou silou ty dveře otevřela tak jsem udělala kotrmelec a dva sudy k tomu.
Idioti!
Nejdřív mě zanikaj a teď mi nechají odemčeno a já se skoro zabiju.
Hmm.
Divné nikdo nikde není.
Šla jsem dál chodbou a narazila na první schody které nebyli ukryté ve zdi. Šla jsem tedy po schodech dolů a pomalu začínala slyšet hlasy.
Nevím o čem se ti lidé bavili, protože se navzájem překřikovali. Ale čím blíž jsem tomu hluku byla, tím víc jsem se začínala bát.
Po chvilce jsem došla k velkým železným masivním dveřím. Byli trochu otevřené tak jsem do té škvíry strčila hlavu. Nikdo si mě ani nevšiml všichni jen něco vykřikovali. Buď Ne! Nedělejte to! On za to nemůže a nebo Jo zabijte ho! Parchanta!
Až po chvilce mi došel význam těch slov. Panebože. Oni chtějí někoho zabít!
Chytla jsem se za pusu a pak málem měla infarkt, když jsem viděla Johna, ale ne toho co byl ráno u mě v pokoji, tenhle byl celí od krve se zoufalím výrazem ve tváři, zmlácený na pokraji smrti.
Byl to šok. On sice říkal, že ho zabije pokud ho napráskám, ale já tomu odmítala věřit, že by Pán takoví opravdu byl. Chtělo se mi zařvat snad ho i zachránit. Už jsem se chystala vtrhnout dovnitř, když v tom mi někdo zacpal pusu a odtáhl dál ode dveří. Vykopla jsem nohy do vzduchu a kopla do těch železných dveří.

"Jestli tě. uvidí tak tě. zabijou!,, řekl trhavě Ben měl totiž docela dost práce semnou, protože jsem se mu snažila vytrhnout, což se nakonec povedlo.
Neváhala jsem ani vteřinu a zdrhala odtamtud tak jak to nejrychleji šlo.
Opět jsem běžela tim podělaným lesem.
Nesnášim to tady je to jako bludiště ze kterého se nemůžu dostat.
Běžela jsem a poslední co jsem viděla byla nějaká písková lajna.
Pak už nevím nic.