PRODANÁ

Úkryt

Hned jak jsem se vzpamatovala, pokusila jsem se zvednout. Nohy mě ale zradili a kolena se mi podlamovali a já končila znova na zemi. Snad až na po páté se mi povedlo postavit na nohy a to jsem se musela držet jinak bych se znova zkácela na zem. Byla jsem tak vyděšená. Nejvíc mě štvalo že nic nevidím, nevím kde jsem, a hlavně nevím u koho jsem. Šmátrala jsem po zdi a hledala vypínač, jen doufám, že není na druhé straně těch zamčených dveří.
Sahala jsem na zeď okolo dveří i kousek od nich, ale nikde jsem vypínač nemahmatala. Pomalu jsem se začínala bát, že v prostoru ve kterém se nacházím ten vypínač není. Zkusila jsem jít dál odedveří, ale pak jsem do něčeho kopla samozdřejmě se lekla a vypískla na to jsem se znova skácela k zemi ale rukou jsem omilem za něco zatáhla. A pak se konečně rozsvítilo. Zjistila jsem že to za co jsem zatáhla je ten vypínač, který tady tak dobrou půl hodinu hledám. Potom další věc, to o co jsem zakopla byla bota. A když jsem konečně zvedla zrak od země a svých rozklepaných rukou, další věc co jsem zjistila, je, že se nacházím v šatníku. Po stranách byly věšály s oblečení a pod tím na zemi byli boty. Po mojí levé straně byla řada společenského oblečení, po mé pravé straně bylo normální džíny, kraťasi, trika s dlouhým i krátkým rukávem, tenisky i sandály. Otočila jsem se směrem ke dveřím a opravdu byli to klasické vchodové dveře na zámek. Jen nechápu proč si zamyká šatník?
Později mi to došlo.
Zřejmě nejsem první holka která je tady zamčená.
Tohle začíná být zlé, hodně moc zlé.
Že já husa nezůstala v tom zatraceným pokoji. Ne že já kráva lezla do tohohle pokoje místo toho abych se rozeběhla a utekla pryč!
Proč jsem tak pitomá? Proč!?
Pak mě, ale napadlo co udělat abych utekla.

~~~~~~~
Z pohledu Pána

Sakra. Musim se ovládat. Málem jsem jí zabil to přece nejde. Ne ona se vlastně málem zabila sama. To je jedno furt bych byl já příčina její smrti. Ne dalšího člověka už zabít nemůžu bylo toho už moc.
Jsem stvůra. Jsem zlo. Ne, jsem smrt. Ano jsem opravdová smrtka.
Drahá Marie, chceš vědět mé jméno? Jmenuji se smrt. Ano pak by byla mrtvá i bez toho aby se mi dívala do očí.
Své pravé jméno si už nepamatuju. Je to už dlouho co jsem ho nepoužil. Moji muži mi říkají Pane, ti co mě vidí na ulici nebo na nějakých akcích si myslí, že jsem blázen. Ano nazívají mě Tajemným obchodníkem, ale jinak si určitě myslí, že jsem cvok.
Tak na rovinu, který normální člověk by nosil přes oči šátek? Ano správně. Nikdo.
Zrovna teď se nacházím ve svém utajeném úkrytu. Nikdo ani Ben neví, že něco takového mám a už vůbec ne kde to je.
Nemůžu na to přestat myslet.
Na její hebkou kůži které jsem ještě včera večer držel v dlaních. To jak se kroutila, ale neměla proti mě šanci. Jak jsem se k ní přibližoval a jí se zrychloval dech jelikož očekávala polibek, který se nedostavil. Chtěl jsem ji políbit, opravdu moc, ale nevím co by to s ní udělalo.
Tak dlouho jsem nelíbal ještě ke všemu ona je krásná byla by škoda kdyby zemřela jen kvůli pitomému polibku.
Tohle riskovat nemůžu.
Jsem už tady celí den nemůžu se tady schovávat věčně, musím to tam ohlídat, protože jestli se Marie někdo jakkoliv dotkne tak ho na místě zabiju. Na tomhle místě je nejlepší, že mě nikdo neuslyší, sice to je jen bunkr na stromě, ale není obyčejný je v takové magické bublině ze které není nic slyšet jak z venku, tak zevnitř. Proto to tady mám rád. Vím, že mě nikdo nevyruší.
Zachvíli jsem byl zpět na hradě, a hned jsem se akorát naštval, když jsem zjistil, že Marie není k nalezení. Musí být tady na hradě kdyby utekla ven věděl bych to.
Takže dnes někdo přijde opět o život. Jasně jsem všem říkal kdo se jí dotkne tak to nedopadne dobře, ale to je jakobych si povídal sám se sebou.
Přišel jsem k sobě do pokoje a hned si všiml toho, že je tady uklizeno. Pokusil jsem se soustředit jestli je vážně pořád na hradě, a povedlo se za chvíli jsem slyšel křik, a nebyl jsem jediný.

"Z kterého pokoje to bylo Pane?,, zeptal se mě Ben. No to kdybych věděl kde je tak tady nestojím jak idiot a už bych někomu rozbil hubu. Ne, ne, ne, budu si vychutnávat jeho pomalou a bolestivou smrt. Nechápu proč mě ti idioti neposlouchají pak to dopadá takhle.
Smrtí.
Vždy smrtí, protože mě baví koukat se na to jak se svíjejí, křičí bolestí a prosí o milost jo to mě baví.

~~~~~~~~~~
Z pohledu Marie

Schovala jsem se za ty pojízdné věšáky na levé straně. Na levé straně je společenské oblečeni. Vzala jsem do každé ruky botu, samozřejmě než jsem se schovala, znova jsem zhasla světlo.
A už jen čekala než ten hajzl přijde, ten to schytá. Parchant všichni jsou to parchanti i tim jejich vypečeným Paníčkem. Klidně si odešel a nechal mě tam zmatenou a zároveň rozpálenou. Já ho vážně chtěla políbit lákalo mě to a něměla jsem dvojí pocity naopak všechny se schodli, že chci polibek a on si klidně odejde. Jsem tak naštvaná ani sakra nevím proč. Možná proto, že mě v šatníku drží nějakej magor, vlastně všichni tady jsou magoři.......a pak mi to došlo, magoři toužící po sexu. Vdyť i Ben mi říkal že on chce moje tělo.
Sakra!

Už začalo něco šramotit v zámku a já se přikrčila, pevně chytla oboje noty připravená začít bojovat.

"Kde pak jseš kočičko?,, ptal se nechutně slizkým hlasem "je na čase si užít. Bude legrace.,, říkal to pomalu a potichu jako šelma, která vábí myš do pasti. "Zlatíčko tahle šatna je vážně malá nebude problém tě najít,, řekl zadržovala jsem dech aby neslyšel jak dýchám a nenašel mě. Jenže to už bylo pozdě hned jak to dořekl ten pojízdný šatník se odemě vzdálil a místo něj tam stál vysoký muž s černýma havraníma vlasama. Co je to tady kruci za styl všichni mají černé vlasy, černé oblečení, všechno černé.
Než jsem se stačila třeba jen nadechnout už mě chytil a hodil si mě na zem tak jak se to líbilo jemu. Dopadla jsem na břicho.
Automatická reakce začala jsem ječet a doufala, že mě někdo uslyší.
Otočil si mě na záda, a mě došlo, že mám boty v ruce. Okamžitě jsem ho začala mlátit po hlavě.
Jenže to ho nijak nezastavilo jen mě chytil za zápěstí a silně zmáčkl takže boty jsem vlastně pustila sama. On je jen pak zahodil dál odemě.
Jsem v koncích je definitivně po mě, jestli se nestane zázrak tak já to znova nezvládnu, znovu ne. Kolikrát ještě teď když zavřu oči vidím jeho pokřivený úsměv a oči který hoří touhou a chtíčem. Jak se po mě sápal a já se nemohla bránit. Teď je to stejný.
Stejnej nadrženej chlap který se nemůže dočkat až ho do mě zasune.
Ale ne! Já to znova nedovolím, ne, už ne!
Začala jsem konečně trochu přemýšlet. Šlo to blbě přes slzy jsem nic neviděla, a pak moje koleno vystřelilo k jeho rozkroku. To zabralo s naříkáním a se sprostýma nadávkama na moji osobu se svalil na zem.
A já vzala nohy na ramena. Vystřelila jsem z toho pokoje jak namydlenej blesk a běžela pryč tam kam jsem měla původně namířeno a povedlo se to.
Vyběhla jsem z domu, ale potom co jsem se otočila, zjistila jsem, že je to hrad. Moc dlouho jsem neotálela a bězěla zpět do lesa. Po asi tak půl hodinovém běhu aspoň tak mi to přišlo, jsem narazila na jaký si bunkr?
No nic méně jsem vylezla po tom stromě až dovnitř a protože jsem byla šíleně unavená lehla jsem si na celkem pohodlnou postel která tam byla a usnula jako špalek.

Ahooooj😄😄
Doufám že se vám část líbila. Poprvé to bylo z pohledu Tajemného Pána. Co na něj říkáte líbí nebo nelíbí? 😊😄😄