V bezvědomí jsem byl jen chvilku, protože když jsem se probral, stál nade mnou Sangwoo s baseballovou pálkou v ruce.
''Nevím, kdo jsi, ale svého bratrance jsem neviděl už 10 let. Raději jsi měl říct, že jsi můj bratr.'' Prohodil chladně.
Cože? Kdo.? Kdo je tahle osoba? Sangwoo, kterého znám... Polil mě studený pot a snažil se od něj co nejdále odplazit. Slyšel jsem, jak se jen uchechtl a chytl mě za kapucu. Začal mě táhnout zpět. Ani jsem nepřemýšlel a udeřil ho loktem do nohy. Zavrávoral a pustil mě. Rychle jsem se vyškrábal na nohy a zamířil ke schodům. Vyběhl jsem asi jen tři schody, když v tom jsem ucítil intenzivní tupou bolest v noze. Schytal jsem to tou zasranou pálkou znova. Ztratil jsem balanc a převrátil se dozadu. Dopadl jsem na záda.
Tohle není ten Sangwoo, kterého jsem znal... Já tady umřu!
Začal jsem se třást a odtahovat se od něj. Nespouštěl jsem z něj oči. On mě propaloval pohledem. Naháněl mi strach. Nečišela z něj ta jemná aura, jako ve škole. Byl chladný. Najednou se přede mnou zastavil. Napřáhl se s pálkou a mě bylo jasné, že mě tady zabije. Když nic neudělám. Umřu tady.
''Počkej!! Zamiloval jsem se! Univerzita 2011, byl jsem ve stejné třídě, jako ty! Taky jsem tě viděl v armádě! Zachránil jsi mě!'' Začal jsem na něj chrlit vše, co mě napadlo.
Nakrčil obočí a klekl si přede mě. ''Vyklop to, co chceš říct?'' Zeptal se klidně s pohledem upřeným do mých očí. Začal natahovat ruku a jemně mi sjel dlaní po tváři. On mě pohladil!
Usmál se a prohodil ''Tenhle sklep je pro vás oba moc malý. Co takhle jít nahoru?'' Otočil se a vydal se po schodech nahoru.
Chvíli jsem váhal, ale nakonec mi nezbývalo nic jiného, než se zvednout a zamířit za ním po schodech nahoru.
Když jsem došel na poslední schod, stál nade mnou. Koukal na mě klidnýma očima. Neudržel jsem se a zeptal se ''Vážně mi odpouštíš..? Že jsem se ti sem vloupal..?'' Zeptal jsem se roztřeseným hlasem.
''Odpouštím, ale... Ne s takovýma nohama, které máš teď.'' Prohodil a strčil mě ze schodů dolů. Dopadl jsem tvrdě na zem a znovu ztratil vědomí.
V policejním autě Park nervózně ťukal prsty do volantu. Yang si toho všiml. ''Co se děje? Jsi nějaký nervózní..'' Řekl Yang. ''Jsem, ale ty jsi zamlklý od té doby, co jsme zastavili u toho domu.'' Řekl ostře Park.
''Ach, ano... No.. Ten kluk předtím...''
''Sangwoo? Co s ním?'' Zeptal se zvědavě Park.
''Jak jste se poznali?''
''Oba jeho rodiče byli zavražděni, když byl na vysoké.'' Řekl Park ledabyle.
''Myslíš tu dvojnásobnou vraždu před třemi lety?'' Zeptal se Yang se zvědavým pohledem.
''Jo.. Dělal jsem na tom, ale nic užitečného jsme nenašli. Nikdy nezapomenu na ten jeho ubrečený obličej. Tváří se teď šťastně, ale jsem si jistej, že je to jen přetvářka. Chci na něj dávat pozor... Kdyby byl můj syn naživu, byl by stejně starý, jako Sangwoo.'' Dořekl smutně Park.
''Taky jsem měl o tom případu pochybnosti.. Jako by ty vraždy spáchal duch... Ale co když to nebyla práce někoho cizího?'' Zamyslel se Yang.
Park se na něj vyděšeně otočil ''Co to povídáš, Yangu??''
''Šel jsem do toho na vlastní pěst. Důkazy o vloupání a vnitřek domu vypadaly až moc okatě. Jako by někdo chtěl, aby to vypadalo jako vloupání. Co říkám, je...'' Zarazil se Yang.
