Killing Stalking

4.část

Zase jsem tam seděl. V tom temným sklepě. Opíral jsem se o zeď se sklopeou hlavou a poslouchal tichou hudbu, která se linula bůhví odkud.. Ale tu písničku už jsem někde slyšel. Nevzpomínám si, kde.

A pokaždé, když jí slyším, je tady i on.. Dvířka od sklepa se pomalu otevřou.. A jeho velké ruce mě chytnou za zápěstí a vytáhnou nahoru.. Nechává mě plazit se kolem a uklízet. Na konci dne si dáme společně večeři. Ale já jím na podlaze. U malýho a starýho stolku. Jestli se tomu tak dá vůbec říkat. Nesmím se podívat nahoru. Můžu koukat jen do talíře. Tahle atmosféra je děsivá.. Ale Sangwoo nedělá vůbec nic. Vůbec.

Ale asi bych měl říct, že to, co dělal, nebylo úplný nic. Čekal totiž, až udělám chybu. Jako by mě chtěl potrestat.. Potřebuje někoho, na koho by mohl být naštvaný. Jeho pohled mluví za všechno. V tu chvíli, kdy si něčeho všimne.. Okamžitě mě začne mlátit.

Jak šel den za dnem, úplně jsem ztratil pojem o čase. Ale to není důležité. Důležitá je Sangwoova nálada. Jen toho jsem se bál. Po nějaké době jsem si začal zvykat. Na strach o svůj život.

Něco jsem zaslechl. Rádio..? Ne, rádio ne. Hledal jsem, odkud to jde. Je to příjemný zvuk. Zvuk každodenního života. Začal jsem se na židli pomalu posouvat od dřezu, kde jsem měl rozdělanou práci s nádobím. Bylo to hned na dveřmi. Zvuky lidí, kteří jsou tam venku. Byly to tak bolestně běžné obyčejné zvuky, ale proč až teď..?

Sangwoo je stále dole ve sklepě.. A já tady sedím na židli. Srdce mi bije jako o závod. Dveře nejsou tak daleko. 5? Ne, 7 sekund? Víc to být nemůže. Sangwoovi to dá asi 5 sekund, než mě uslyší a poběží nahoru.. V tu dobu budu už u dveří.. A požádám lidi venku o pomoc.. Dalo by se to zvládnout... Nebo ne..? Je to.. Projdu si to ještě jednou..

Tohle je jediná šance.. Musím..! Chtěl jsem se zvednout a tak jsem se podíval pod nohy.. Práh..? To určitě uslyší, když přez něj přejdu.. Když jsou slyšet kroky tam dole... Ksakru.. Už jsem tuhle malou bezvýznamnou věc přešel stokrát.. Ne, tisíckrát.. Ale teď.. Je to jako vězení..

Takže co? Necháš svůj život v jeho rukou? Ptal jsem se sám sebe.. Buď teď a nebo nikdy.. Popojel jsem židlí a ta se zasekla o práh.. Ksakru, slyším kroky! Rychle jsem se přesunul zpátky se dřezu.. Vylezl ze sklepa a slyšel jsem, nad si pro sebe něco mumlá. Nedokážu to... Nedokážu pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se to zvrtlo.. Řízl by mě..

Chytl jsem se za krk. Nemůžu to dostat z hlavy. Radši jsem se vrátil ke své práci, což bylo krájení zeleniny.

Slyšel jsem jeho kroky, jak se ke mě přibližuje. Položil mi ruku na rameno. "Miluju ten zvuk." Pronesl zasněně. "Včera večer jsem zjistil, že ten nůž je tupý, tak jsem ho nabrousil." Usmál se.
Ah, včera večer.. Měl tu novou oběť... Došlo mi, jak zjistil, že ten nůž je tupej.. Ehh..

Sangwoo se sklonil, otevřel skříňku a začal v ní štrachat. "Kam jsem to dal.." Hledal ve skříňce bůhví co. Na chvíli jsem si představil, jak jsem vzal nůž z toho stolu a zabodl ho Sangwoovi přímo do oka..

"Tady to je!" Vykřikl. "Až budeš potřebovat znovu nabrousit nůž, použij tohle." Ukázal mi věc, která měla rukojeť, jako nůž, ale vypadalo to jak velkej šroubovák.
Vzal jsem si to od něj..

Chci ho bodnout? Jen jsem si to představil a moje srdce, jako by se zbláznilo.
Ale.. Hrozně se mi ulevilo. Kdyby se mi nepovedlo dostat se ven nenápadně, vím, co bych musel udělat.

Zoufale jsem přemýšlel nad nejlepším načasováním a plánem, zatímco jsem umýval podlahu. Dokonce jsem se začal chovat tak, jak si přál. Jen, aby si ničeho nevšiml.
"V tomhle domě je takovýho bordelu." Slyšel jsem ho, jak křikl z koupelny.
"To už stačí, pojď sem." Nakázal.
Zavedl mě do spíže. "Vše, co je nepotřebný a použitý, tak vyhoď." "Ano.. Sangwoo.."
"Vedle sebe máš igelitku, tam to všechno házej." S těmi slovy odešel.
Chvíli jsem se přehraboval v krabicích a našel jsem to, co jsem hledal.. Jed na krysy.

Mám plán. Pokaždý, když je čas na večeři, slyším tu samou píseň. Dveře od sklepa se otevřou a posadí mě ke dřezu, rutina. Ale já mu tu jeho rutinu dneska naruším. Zatímco budu vařit večeri, hodím mu tam pár tabletek jedu na krysy.

Večeře je hotová.. Super.
"Nevěděl jsem, že umíš vařit. Znamená to, že si tu už začínáš zvykat?" Zeptal se.
"Jdu jíst na ten malý stůl.." Řekl jsem potichu a zvedl se.
"Počkej." Zarazil mě.
Co chce?
"Chceš jíst semnou?" Zeptal se s úsměvem.
To víš, že nechci. Pomyslel jsem si.
Ale radši jsem si přisedl ke stolu naproti němu.
"Ah.. To asi brzo umřu, když o mě tak pečuješ.." Pronesl jsem tiše se sklopenou hlavou.
"Přestaň být tak milý, jsem z toho nervózní.. Ale to je jedno, jdeme jíst."
Jo! Nabral si lžíci polívky. Jen jez.. Bude ti chutnat. Sledoval jsem s úsměvem, jak se lžíce pomalu přibližuje k jeho ústům. Najednou se Sangwoo zarazil. Co..? Proč to.. Všiml si..?
Podíval se na mě a usmál se. Položil lžíci. "Poslední dobou mi přijde, že se nějak moc culíš, nevím, čím to je.." Zamyslel se s úsměvem. "Ty jez první." Pobídl mě.
"Cože?"
"Nenuť mě to opakovat. Slyšel jsi mě. Sněz to. Pak se můžeme smát oba"