Names Of Solitude

ii

Seděl v autobuse.

Vysoká škola, kam Alex chodil, byla ve městě asi 30 kilometrů od Reybridge, kde bydlel. Každé pondělí a čtvrtek tedy nastoupil na autobus, protože neměl svoje auto, a jel do Jackaltownu, Californie. Jeho škola byla s technickým zaměřením. Původně si ji vybral, protože technika by ho mohla odtáhnout od tématu lásky, ale teď toho litoval. Nenáviděl strojírenství.

Do školy chodil každé pondělí v deset ráno a každý čtvrtek v devět na přednášky a jinak studoval doma. Nebo měl studovat. Asi by si mohl sehnat práci, ale to je to poslední, co by chtěl dělat; vždyť má sotva sílu vylézt z postele.

Alex seděl naproti prostředním dveřím. Někteří lidé seděli okolo, někteří stáli s rukama na držadlech. On seděl pět stop od nejbližšího člověka. Tohle mu vyhovovalo. Nebyla žádná šance, že se někoho dotkne, nebo že se někdo dotkne jeho.

Nalevo od něj seděla holčička u okna. Dívala se ven na ubíhající krajinu, a přestože Alex jí neviděl od pasu dolů, podle jejího neklidného sedu poznal, že houpe nohama. Měla blonďaté copánky a růžové tričko. Její maminka se dívala do svého telefonu.

"Přestaň, Eliso," sykla na svou dceru, aniž by spustila oči od obrazovky.

Elisa se přestala kývat a zamračila se z okna.

Alexovi to bylo líto. Nic špatně neudělala, a stejně ji její matka okřikuje. Co udělal špatně on? Co provedl, že mu život tak nakládá? Popravdě to tak zlé neměl, ale nemělo smysl cokoli dělat, když jednou zemře a bude to zapomenuto. Nikdo si ho pamatovat nebude. Proč by taky měl? Nikdo ho nemiluje a milovat nebude. Nikdo. Někdo tam nahoře se rozhodl, že není hoden ničí lásky.

Najednou si všiml, že se na něho Elisa dívá v odrazu v okně. Když viděla, že postřehl její pohled, dýchla na sklo a do oparu na chladném povrchu napsala prstem: VYPADAŠ SMUTŇE. Alex přikývl. Asi musel vypadat smutně. Nevyspalý, opuštěný dvaadvacetiletý skrček s depresí a problémy, které by jí nikdy nepřál zažít. Nepřál by je nikomu.

Elisa dýchla znovu vedle své předešlé zprávy a namalovala usmívajícího se smajlíka. Pak se otočila, podívala se na něj přímo a usmála se.

Poprvé za tři roky se usmál. Nevěřil by, že něčí úsměv by mohl mít takovou sílu.

***

"Pane, konečná stanice, musíte vystoupit."

Alex zvedl zrak. Jeho pohled potkal obličej řidiče, tmavý a vrásčitý.

Zamrkal. Všiml si, že Elisa a její maminka vystoupily a také si všiml, že přejel svou stanici. Nic neudělal.

"Um, kolik je hodin?"

"Čtvrt na dvě, pane."

"Jo. Um, děkuju."

Alex si vzal do ruky batoh a opustil autobus. Neměl ponětí, kde je. Název zastávky zněl: "Námestí Svatého Petera, Ravencity."

Ravencity. To bylo daleko. Ale jeho situace měla jeden klad; zítra nebude muset jet k Tracy.

Přednáška už dávno skončila. Vytáhl mobil.

To: Máma
Je po prednasce, jedu k Tracy

Věděl, že Helen by ho zmrskala, kdyby nedal vědět. Sice mu bylo dvacet dva, ale pořád žil pod její střechou.

From: Máma
Jasne, kdy prijdes? :*

Snažil se vší silou, aby neprotočil oči. Namísto, aby odpověděl, našel v seznamu jiný kontakt.

To: Tracy <3
vole jsem v ravenu muzu k tobe?

From: Tracy <3
ty pico co delas tady delas

To: Tracy <3
neres to, muzu teda?

From: Tracy <3
Ve 2 mi konci sichta, tak mi pojd do prace stejne tu nikdo neni aspon bude prdel

To: Tracy <3
Jop jsem na ceste

Otočil se na podpatku a vydal se směrem na vlakové nádraží, kde jeho kamarádka pracovala v nudné a maličké pobočce Subway, o které nikdo nevěděl, protože byla pod schody a prakticky neviditelná. Takticky vybrané místo pro dohánění k šílenství chudých teenagerů - přesně takových, jako je Tracy.

Už to bylo dlouho, co měl nějaký směr; ať už doslova, nebo jen metaforicky. Pomalé kroky hledající hlavní vlakové nádraží ho jaksi naplňovaly. Cítil, že má co dělat. Má to smysl. Něco má smysl.

Za parkovištěm před Targetem se tyčila budova nádraží. Byla stará, to bylo vidět. Kdo by měl peníze se starat o nádraží v takové malé prdeli jako Jamestown, zvlášť, když ho nikdo nepoužívá? Jeho kroky trochu zrychlily, nabraly rychlost regulérní chůze. Takhle už dlouho nechodil. Jaký mělo smysl chodit včas, když už si stejně z přednášek nic nepamatoval a nikam jinam nechodil, že?

***

Vstoupil dovnitř.

"Ty vole, čáu! Kdes byl?" přivítala ho dívka za pultem.

Tracy bylo devatenáct. Jako on se narodila bez znaménka, ale měla přítelkyni, kterou potkala na Markless. Její rodiče ji vyhodili z obou důvodů. Alex nechápal, jak může být takhle šťasná a jak může vést normální život, ale dávalo mu to naději, že i on by mohl zažít něco takového. Jen musí být trpělivý.

"Jsem se trochu loudal," utrousil a vydal se uličkou mezi stolky až k pultu, kde Tracy seděla s nohama na stole a zavírala časopis, který zrovna četla.

"Ty píčo, tady je nuda, to ti řeknu. Dneska nikdo nepřišel. Věřil bys tomu?" řekla a protočila oči.

"Spíš by mě překvapilo, kdyby někdo přišel," uchechtl se a hodil tašku na zem u stolu nejblíž jejímu pultu.

"Máš hlad? Šéf mě zabije, jestli se vybavuju se zákazníkama a 'odmítnu' jim jídlo," zeptala se a udělala prstama uvozovky.

"Jo, dobře," přikývl. Až teď si uvědomil, že dneska nejedl. "Tak mi dej... Krůtí Italiano?"

"Máš to mít." Modré oči Tracy na vteřinu přelétly ke kameře v horním rohu místnosti za ní a poté se dala do objednaného sendviče.

"Co ve škole?"

"Drž hubu, Tracy."

Zasmála se, dala Alexovo jídlo na tác a postrčila ho směrem k němu.

"Pět babek."

"Dík."

Z tašky vyhrabal papírovku a hodil ji na pult.

Tracy strčila bankovku do pokladny a přeskočila pult. Plácla s sebou na židli naproti němu a strhla si z hlavy černou firemní kšiltovku.

"Zejtra je párty."

Alex přikývl - měl plnou pusu.

"Pomůžeš mi s přípravama, že jo?"

Alex znovu přikývl.

"Supr, aspoň se s tím nemusím srát sama."

Když Alex dojedl, Tracy si ještě zabalila sendviče na doma (protože jídlo zadarmo), a šli k ní, přestože ještě nebyly tři hodiny. Zbytek dne strávili sledování Netflixu a cpaním se Subway. A ačkoli by takhle Alex nemohl žít, užívat si nicnedělání s někým dalším a horečné ignorováním hovorů od Helen bylo přesně to, co to odpoledne potřeboval. Vyhnul se veškerým povinnostem, které měl, přestože byly minimální (jen docházka do školy), přesto se cítil naplněn jako už dlouho ne.