Names Of Solitude

epilogue

"Kdy jsi říkal, že půjdeš domů?"

Zlaté copánky jí na ramenech poskakovaly do rytmu jejích houpajících se nohou. Trošku se uklidnila, když vzala dvě karty z balíčku a zatvářila se velmi vážně. Se soustředěním postavila dvojici na další patro domečku z karet.

"Zítra. Udělali mi testy a všechno, zítra ráno mi sundají obvazy," odpověděl.

Z nemocniční kantýny se po vyhrazených časech k jídlu stala jakási klubovna, kde se scházeli pacienti a hráli stolové hry nebo se dívali na televizi. Když tohle Alex poprvé zjistil, tak se mu trochu zvedl žaludek; v ubytovacím křídle nebyl nikde internet a to znamenalo, že pokud by chtěl trávit čas čímkoli jiným než četbou, musel by se jít seznámit s ostatními hospitalizovanými obyvateli. Naštěstí tu první den našel jí.

Odtáhla ruce od domečku z karet a pustila dech, který zadržovala. Když viděla, že stavba stojí, triumfálně se zazubila a nohy jí zase začaly klátit. Pak se skrz karty podívala na Alexe, který seděl naproti ní a poskládala si, co vlastně řekl.

"To je škoda," protáhla Eliza smutně, "to se tady nemám s kým bavit. Je na prd, že máma je doktorka tady a ne na dětským. Všechny sestry a všichni pacienti tady jsou pěkně nudný."

"Já vím, už mi to říkáš potřetí," zasmál se a sejmul dvě karty. Postavil svou stříšku vedle její. Pohled přes domeček jí opětoval. Eliza se zvláštně usmívala.

"Co se tak poťouchle culíš?"

"Když jsem tě viděla v tom autobuse, tak jsi byl hodně smutný," naklonila hlavu na stranu, "a taky když jsi sem přijel. Ale teď už se pořád usmíváš."

"Ty si mě pamatuješ? Z autobusu?" Semknul obočí v překvapení.

"No jasně," zasmála se.

"Páni. To máš dobrýho pamatováka."

"To víš," trhla ramínky, " to mám po mamě." Natáhla se po kartě a jejich stříšky na vrcholu domečku spojila.

"Podvádíš, musíš ještě, to je moc jednoduchý," vytkl jí Alex a opřel se do nepohodlné kovové židle, založil ruce na prsou. Eliza na něj vyplázla jazyk. Přesto si lízla jedny z posledních karet a začala se stavět nahoru.

"Jak jsi mě vůbec poznala, bez... vlasů a tak..." Konec věty nechal viset ve vzduchu.

"No..." protáhla a její nohy se znovu daly do samovolného pochodu, "ono je to... takový... Dan!"

Ukázala do dvoukřídlého vchodu do jídelny, kde se objevila vysoká, černovlasá postava, která se po rozhlížela po místnosti.

Alexův obličej se automaticky stáhl do úsměvu. Elizina neposedná noha kopla do stolu a zavískla, když se jejich několikapatrový palác z karet poroučel k zemi.

"Promiň! Ježíš, to jsem nechtěla!" omlouvala se z dlaněmi na tvářích a s každým dalším slovem více a více rudla v obličeji.

"To je v pohodě, Eli, to je dobrý, no tak, klid," začal ji uklidňovat s rukama nataženýma k ní. "Stejně bychom to museli uklidit. A víš, co tohle znamená?" zeptal se, když už se utišila a koukala na něj s vyvalenýma očima. Zavrtěla hlavou.

"Že Alex vyhrál a uklízíš je ty," ozval se hlas za jeho ramenem.

"Dane! To ty za to můžeš! Úplně jsi mě vyrušil a kdyby ses tu neukázal, tak bych to nezkazila!" ukázala na snědý obličej drobným prstem.

"S tím se nedá hádat," řekl Alex a spiklenecky na ní mrknul. Opřel si hlavu o břicho svého spřízněnce a podíval se nahoru do tmavých očí. "Uklízíš ty."

"Taky tě rád vidím," odtušil a cvrnknul Alexe do ucha. Posadil se na židli u jejich stolu a začal shraňovat karty na stole na hromádku.