Jack Sparrow and I

Končím

„ Sakra Dante! Já tam chtěla jít!" praštila jsem ho do ramene a propálila naštvaným pohledem, který by vyděsil i  samotného Krakena tak, že by se stáhl do hlubin moří a už nikdy neukázal, čímž bych jisto jistě pomohla několika námořníkům. 

„ Opravdu? A co kdyby tě zabili? Chá?" nadzevedl obočí. U všech vln, kde se to naučil! Jediná osoba, o které vím, že to dokázala, byl Jack! Jack... Ten by mě do boje dokopal, hlavně, aby se pobavil, nebo naopak šel místo mě. 

Dneska pršelo, a tak jsem měla první možnost, jak si popovídat s Dantem a RÁZNĚ mu ukázat, že tam chci být. Vždyť o nic nešlo, papírek lhal, nešlo o přežití, pouze o upoutání pozornosti. Odfrkla jsem si. Takhle balamutit prosťáčky. Dělalo se mi z našeho ó převelkého šlechtice špatně.

„ Stejně o nic nejde! Jenom přetvářka, víc bych zmasakrovala já je, než oni mě!" rozhodila jsem rukama a sotva minula otce, který kolem nás tiše procházel. „ Ty mu nic neřekneš?!" zavrčela jsem na něj. Měl by stát na mé straně! To on mi dal tu možnost se do her dostat, jako hráč a ne oběť!

„ Něco nemůžu vyřešit za tebe," zabručel a zapadl do ložnice. Stal se z něj zatrpklý muž, ani tu naději, co míval v očích tam neměl. Prohrábla jsem si vlasy a zaklonila  hlavu., Z hrdla se mi ozvalo něco jako zavrčení s bolestným podtónem. 

„ Dobře, chceš MĚ chránit, ale proč jsi nechránil TÁTU před negativitou? Před tímhle? Je z něj troska!" zakňučela jsem. Poslední věc, co jsem chtěla bylo, aby se z táty stala pochodující mrtvola. Býval to bojovník, kterého všichni uctívali, ale teď... A to všechno kvůli mě, kdybych zůstala, nic by se nestalo...

„Nedávej si to za vinu," vzal mě za loket. Rukou mi podebral bradu a donutil mně se na něj podívat, jeho temný pohled se vpíjel do mého. Bříškem palce mi setřel slzu, o které jsem ani nevěděla, že mi stéká po tváři. „ Není to tvoje vina."

„ Ale je, kdybych nechtěla najít toho blbce, tak by se to nestalo. Upřímně lituju, že jsem ho kdy poznala," vytrhla jsem se mu a z ramen shodila Jackův kabát. Nebýt jeho, nic takového by se nestalo. 

Dantemu v oku proběhla lítost, jenom nepatrně, sotva všimnutelně. bylo mu líto mě? Jacka? otce?

„ Nelituj mě, nech mě být!" bleskla jsem po něm naštvaný pohledem. „ Blbý pirátství, končím s tím!" Zpod košile jsem popadla zlatý náhrdelník s lebkou se skříženými hnáty a strhla ji z krku. „ Končím ze vším."