Jack Sparrow and I

Pirátka ve výslužbě

S prokřupnutík zad jsem se vydala směr škola, nebo jak té budově říkali, mě to bylo docela jedno. Pomalu jsem vylezla těch několika schodů, které mi daly víc zabrat, než cokoli před tím. Hodně na mě šlo vidět, že jsem v noci dobře nespala, ale stále jsem smutek maskovala dobře nacvičeným falešným úsměvem. Tuhle rutinu jsem nesnášela. 

Dopoledne a chvíli odpoledne mluvit o záporech pirátství všeho všudy pěti dětem, jelikož většina z nich pomáhala rodičům doma, následně se došourat domů, kde se musí uklidit nepořádek napáchaný tátou a pak ho vytáhnout naprosto nalitého z putiky. Doma ho pak většinou nechám v posteli a hlídám ho, aby se neudusil zvratky. Jakmile tvrdě usne, což většinou s krátkými intervaly zvracení trvá tak do čtyř do rána, můžu se těch pár hodin do šesté hodiny ranní prospat. 

Na chvíli jsem si sundala klobou, do školy jsem si totiž brala oblečení, co povětšinou na sobě měli právě piráti, jen jsem ho poupravila, aby mi sedl a zároveň na mě nevypadal, jako pytel brambor. Jsem žena, pořád chci vypadat přitažlivě., a prohrábla si vlasy. byly už moc dlouhé, ale tady se neslušelo, aby žena měla krátké vlasy, byly něco jako okrasa každé z něžného pohlaví. Bohužel pro mou funkci pirátky ve výslužbě naprosto postradatelné a nepraktické. Tyhle vlasy mít na pirátské lodi, tak mi je v souboji snad někdo přišlápne, minimálně by za ně někdo určitě zatáhl, jelikož fair play těmhle osobám nic neříkala. 

Vystoupila jsem na poslední z řady schodů a vlezla do stínu, oproti silně pálícímu sluníčku to byla úleva, ale to dusno, co uvnitř bylo, bylo k nevydržení.  Nemohla jsem pochopit, jak někdo v tomhle parnu vůbec může přemýšlet, vždyť se mu zapaří hlava! věci k nepochopení zde byly v naprostém pořádku, nikdo mi ještě doteď nevysvětlil, proč víc nedbají na vzdělávání žáků. Tohle ani nebyla škola, tohle bylo místo, kam rodiče odkládali své děti, aby od nich měli pokoj. 

„Omlouvám se, slečno, nechtěl jsem do vás vrazit." Někdo do mě silně žduchl, ale omluvil se. Bylo mu tedy odpuštěno. Nemohla jsem si však odpustit otočení se a sjetí ho pohledem. Chlap dosti výrazně polkl a zblednu, což mě pobavilo a já svou železnou masku naprosto zničila svým smíchem podobným křičení racků. Měla jsem za to, že můj pohled byl neutrální, možná lehce zkoumavý, ale opravdu jsem nikoho pohledem vraždit nechtěla.

„V pořádku," utřela jsem si pomyslné slzy smíchu. „já nekoušu." To už se zasmál i on. Křečovitě sevřené svaly se mu rázem uvolnily, stejně tak jeho postoj. Rukou si prohrábl neposlušné blonďaté vlasy a omluvně se na mě zahleděl zelenýma očima, které byly obklopeny hustými tmavými řasami. Zvedl koutek plných rtů a hlasitě vydechl.

„Anthony Woods," představil se. Přišel o krok blíž a nabídl mi ruku, kterou jsem přijala. Měl pený stisk a hrubou ruku, nevypadala jako ruka učitele. Nadzvedla jsem obočí a představila se: „Winter,... Winter Snow."

Odhodila jsem otcovo příjmení a ponechala si pouze matčino, nestálo ani tolik úsilí, abych si uvědomila, že tímhle jsem otce zatratila. Už to totiž nebyl můj otec, ale pouze troska, a to zřejmě i mou vinnou.

„Těším mne, slečno Snow."

„Winter. Mě také, pane Woodsi."