Jack Sparrow and I

No bezva, jak teď usnu já?

Otec se vrátil až okolo půlnoci, nemluvě o tom, že byl naprosto opilý. Zděsila jsem se, když se zvenku ozvaly dávící zvuky. Vyděšeně jsem vyběhla v bratrově košili na verandu a spatřila, jak se o kůl opíral právě můj otec. Když se zvedal, tak jsem viděla oči podlité krví a rudý nos. Sám sotva stál. I když se opíral o kůl, tak se nahýbal a sotva držel rovnováhu.

,, Tati?" zašeptala jsem naprosto zděšená situací. Takhle jsem otce ještě neviděla, vždy jsem ho měla za muže, co by se neutápěl v alkoholu.

,, Zlaatíško?" zakýval sebou až se naklonil ke mě. ,, Si potřbuješ?" Byl natolik opilý, že si šlapal na jazyk. Promnula jsem si čelo a úzkostlivě na něj hleděla. Nevěděla jsem, zda mám brečet, nebo taky zvracet. Puch zvratků byl všude kolem.

,, Zvládneš dojít domů?" zeptala jsem se ho. I přes všechno, co můj otec udělal a mě se příčilo, to byl prostě můj otec. Půjčoval mi klobouky, do kterých jsem schovávala své dlouhé zrzavé vlasy, abych se mohla naučit bojovat se mečem, jako můj bratr. To on mě v podstatě vychoval. Tohle mu jednoduše dlužná.

 Vzpomínám si, jak se došlo na to, že s muži v podstatě trémuje děvče, jako já. Byla to náhoda, zrovna jsem bojovala s Jeremiasem, který mi v tu chvíli zaútočil na hlavu. Nezbylo mi nic jiného než se rychle zohnout, čímž se vyhnout šrámu na tváři. Klobouk mi spadl z hlavy a ukázal světu moje dlouhé vlasy, které mi spadly na ramena. Okamžitě jsem se rozeběhla pryč z treninkové plochy, abych to neschytala od kapitána. 

„Že se ptám, co?" ušklíbla jsem se. Nějakým způsobem se mi ho podařilo přivést až do světnice, kde už jsem ho neunesla, a on se svalil na zem. Nebylo vidět, že by se o to nějak moc staral, spokojeně chrápal tak, že mi chtěly uši utéct někam do Tortugy! 

„No bezva, jak teď usnu já?" praštila jsem se rukou do čela. Se naštvaným dupotem jsem si sedla na postel, která byla právě kousek od otce, a ponořila jsem se do vlastních myšlenek. V hlavě mi probíhal samozvanec, nová práce. Jestli ještě jednou budu muset pomlouvat někoho tak, ač se to někomu nezdá, úžasného muže, jakým je Heckie ( jak nesnáší, když mu tak říkám! ), tak se na místě odstřelím! V městečku už není spravedlnost. Je tu krutovláda nějakého nabubřeleho bastarda. Nejspíš si na vesničanech vybíjí vlastní mindráky. 

Z nohou jsem skopla boty a vysoukala se z sukně a korzetu, nechala jsem si jen košili a praštila sebou do peřin. Civěla jsem do stropu a pokračovala v počítání negativ městečka. A že jich bylo.

Sotva jsem zaspala, už mě budili, že je čas vstávat. Po Danovi jsem hodila jednu botu a hlavu schovala pod peřinu, jako ukázku, že opravdu nebudu spolupracovat. Z jeho stran se ozvalo zachechtání, načež se na mých pocích objevily dvě velké ruce, které mě začali mučit lechtáním. Smála jsem se, jako divá, dokud jsem Dantemu neslíbila, že tedy z té postele vylezu. Tmavovlasý ďábel tedy čekal, než se laskavě vysoukám z teplých peřinek a zpětně obleču. Dokonce mi i galantně přinesl botu, kterou jsem po něm hodila! 

„Abys věděl, tak tě nesnáším."

„To je mi jasný," zazubil se. Jako ukázku, jak moc je mu to jedno se o mou hlavu opřel. 

„Nesnáším tě."

„Cože? Musíš mluvit nahlas, tak vysoko tvůj hlas nedo... Jauvajs!" 

„Dobře ti tak!"