Jack Sparrow and I

Jistěže, slečinko

„ Díky za to místo ve škole," odfoukla jsem jeden hnědý vlas, který mi z drdolu spadl do obličeje. NIkdy jsem nebyla zrovna dobrá ve splétání všemožných účesů, nejradši jsem si vlasy nechávala rozpuštěné, ale zřejmě to majiteli školy vadilo. Slušná dáma prý nosí vlasy mimo obličej. Musela jsem si pohrdavě odfrknout. To jsou mi teda inovativní názory. Nechceš rovnou, abych ti políbila špičku bot?, jízlivě jsem se ušklíbla. 

„není zač," zabručel Dante. Jo, zrovna tady kapitán Nemůžeš-být-moc-na-veřejnosti mi zařídil místo ve škole. Prý budu mluvit o záporech pirátství a především o jeho historii. Dobře, teď to byla lež. Především budu muset mluvit o těch záporech. Momentálně můžu říct jediné, že to bude opravdu těžké. pirátství bylo a je mou vášní, již jen představa slyšet o sebe řinčející meče mě naprosto uklidňovala.

„Cože...?" zabručela jsem. Opravdu jsem ono řinčení slyšela a neřekla bych, že mám přeludy, nebo zemskou nemoc. Zpoza rohu vyšlo pár chlapců, no... Minimálně dospělí muži to nebyli. Nechápavě jsem je sledovala, jeden byl odrbanější, oproti druhému, jehož oblečení doslova křičelo, že je z úplně jiné vrstvy, než většina lidí zde. Prosťáček však měl k meči blíž, jeho údery byly rychlé a prudké, onen bohatší klučina sotva stíhal útoky odbíjet, natož oplatit ráno. Prosťáčkův meč už mířil k srdci bohatšího kluka, ale jeho smrtelnou ránu zastavil můj naštvaný výkřik.

„Tak a stačí! Sakra, vždyť jde vidět, že je na jiné úrovni než ty!" propálila jsem ho pohledem. Možná jsem nebojovala zrovna čestně, ale nikdy bych nezabila někoho, kdo mi nesahá sotva po malíčky.

„Co je ti do toho, ženská bláznivá!" zachrčel prosťáček. Už nezněl, jako kluk, ale jako muž. Možná byl můj odhad špatný, možná to dělala i ta kápě, kterou měl přehozenou přes hlavu. „Nevíš, co udělal občanům města."

„A ty si hraješ na co? Samozvance?" pohrdavě jsem si odfrkla. Neměla jsem sebestředné Hoody zrovna v lásce.

„A na co ty? Byla bys snad lepší než on?" pohrdavě mě sjel pohledem. Bohatého klučinu trefil kolenem přímo do rozkroku a z ruky mu vytrhl meč. Jeho rázné kroky mířily ke mě. Ignorovala jsem fakt, že mi tykal, což bylo "ve společnosti" naprosto nepřístojné, ale člověk si mezi bandou ožralých pirátů zvykne, že mravy jsou to poslední, na co "bojovníci" myslí. 

„Toho by porazili i tupým příborovým nožem," ušklíbla jsem se. 

„Tak se na tebe podíváme, slečinko," hodil mi meč toho klučiny. Opravdu pocházel z bohaté rodiny, jelikož jílec byl zdoben nesčetným počtem všemožných drahokamů a vykládaný zlatem. Byl zbytečně těžký a příšerně nevyvážený. Nadechla jsem se, byla jsem pevně rozhodnutá procvičit si svoje schopnosti, i když jsem tím riskovala zatčení. A taky můj život. 

„Mám to brát, jako výzvu, hošánku?" nadzvedla jsem v pobaveném gestu samozvance. Doslova jsem cítila, jak mě zpod kápě propaloval pohledem. Snažit se vyprovokovat soupeře je ten nejsnadnější způsob, jak ho vyvést z rovnováhy, alespoň trošku.

„Jistěže, slečinko."