Exchange ✔

Epilog

Marinette

Já jsem Chat Noir. Jsem superhrdinou v Paříži. Od zmizení mého parťáka to bude už rok. V hlavě mi od toho dne straší. Něco mi říká že si na něco nemůžu vzpomenout, pokaždé když se někam podívám, tam vidím dvě černé siluety... Mě a jeho, asi. Všechno je to divné. Alya, moje kamarádka mi vyprávěla o nějaké dívce co si říkala Ladybug. Prý se jí (a všem jiným) ztratily všechny fotky na kterých byla. Prý to byla superhrdinka ještě s Chat Noirem...klukem, chapete to ? Já ne. Nevěřím jí ani slovo. Říká že Chat Noir zmizel a Ladybug dostala jeho schopnosti nebo co... Jo, vím že je to hovadina, ale když mě všechny ty příběhy něco říkají. Jako bych je znala, ale nemohla si to přiznat.

Ptáte se co Adrien ? No... Po "tom" dni se mi tak nějak... Přestal líbit. Je furt hezký a milý, ale něco je jinak. Alya říká že se o mě nějak moc zajímá, je pravda že jsme se teď hodně zkamarádili, ale už k němu ...prostě nic necítím. Mám pocit, že jsem milovala Buga, ale uvědomila jsem si to moc pozdě. Vzpomínky o tom jak o mě stál se mi vybavují pokaždé když slyším, nebo vidím Adriana. Hrozně mi ho připomíná. Dneska mám jít k Adrienovi, ani nevím proč.

Adrien

Dneska ke mě Mari prijde, chci si promluvit s ní i s Plaggem. Samozřejmě potají. Od chvíle co jsem odevzdal mirakulum je to všechno jiné. Bojím se o Marinette. Pokaždé když je v okolí akuma tak mám nutkání být jí nablízku. Ve škole jsem neskutečně rád že můžu být u ní. Dneska je to rok co už nejsem Chat Noir. Chci jí říct pravdu. Mistr říkal že s tím, že každé místo v Paříži jí bude něco připomínat, tak ten blok v hlavě nevydrží déle než rok. Ještě si na nic nevzpomněla, chci jí k tomu...pomoct.

*o hodinu později *

,,Adriene ? přišla vaše kamarádka Marinette, mám ji přivést ?" Marinette už je tady ! Vstal jsem z postele a šel otevřít, za dveřmi stála Nathali. ,,Dojdu pro ni, dík Nathali." ta jen kývla a šla někam pryč. Já rychle seběhl schody a otevřel dveře. Tam stála Marinette. Měla světle růžový svetřík a černé legíny. K tomu rozpuštěné vlasy a černý batoh na zádech. ,,Ahoj Adriene." ,,Ahoj Mari, sluší ti to. Pojď dál." ,,Díky, moje práce." řekla, ukázala na svetr a vešla.

Šli jsme rovnou do pokoje. Marinette hodila tašku na postel a pak si na ní lehla sama. Jako posledně se roztáhla na posteli a na mě zbyla zase židle. Minule když jsem protestoval tak začala polštářová bitva...řekneme že Mari našla péřové polštáře, jednoduše vyhrála. Dneska je doma otec, radši to pokoušet nebudu. ,,Tááák. Čím začneme ?" řekla broučínka a začala něco hledat v tašce. Chvíli jsem jí jen tak sledoval. ,,Ehm ? Děje se něco ?"
,,Marinette, musím ti něco říct...ehm.."
Ze židle jsem se přesunul na postel před ní. V očích jsem jí viděl strach, zaujetí, a chctivost vědět co chci říct.
Chytil jsem její ruku na které měla prsten. Nervózně jsem se jí podíval do očí. ,,Mirákulum černého kocoura...není vlastě pro tebe....".  ,,Jak víš že je to Mirákulum ?!" vyhrkla Mari a vytrhla se mi. Hluboko jsem se nadechl. ,,Mari, zrovna o tomhle vím víc než dost." zase mi skočila do řeči ,,Ty mě sleduješ ?! Víš kdo jsem ?!! Proč ! Já ti tak věřila !!" viděl jsem jak chce brečet. To jsem fakt nechtěl..co jsem to provedl. ,,Mari počkej ! Nesledoval jsem tě, nebýt toho co se stalo tak ani nevím že že ty si Chat ! Nevěděl bych o Plaggovi, nevěděl bych o Mirákulech, akumech, Lišajovi a nevěděl bych co všechno pro mě znamenáš ! Proto ti řeknu to co bych neměl. Cítím v tobě tu nejistotu a strach, ale buď ti pomůžu já, nebo nikdo...." řekl jsem a uhnul jsem pohledem. Myslel jsem že bude něco namítat, ale ona ne. Byla zaskočená. ,,Za hodinu musím domů, uděláme úkol a vypadnu." řekla po chvíli a sedla si i s věcmi ke stolu.

,,Já byl Chat Noir a ty si byla Ladybug"
Řekl jsem

Marinette

Jsem taaak naštvaná. Co to mele za blbosti ?!! Nějak musel vědět že jsem Chat, ani Alya to neví, tak jak to že on jo ?! ,,Za hodinu musím domů, uděláme úkol a vypadnu." řekla jsem a šla ke stolu. Doma mám být až v osm, ale nechci tu s ním být.

,,Já byl Chat Noir a ty si byla Ladybug"

,,Ty si zase poslouchal Alyi příběhy o neuvěřitelných superhrdinech, že ? Na to ti neskočím, máš smůlu." řekla jsem a dál vytahovala sešity z tašky. Slyšela jsem kroky. Zastavil se u mě. ,,Jak ti to mám dokázat ? Jak tě mám přesvědčit aby si mě poslouchala ?" ,,Najdi si způsob.."
Cítila jsem jeho dech na mém krku. Necítila jsem se moc dobře. Mísilo se ve mě až moc pocitů, nedokázala jsem se soustředit. ,,Plaggu ? Prosím vylez a pomoz mi." Otočila jsem se na blonďáka. Z tašky mi vylétl Plagg ,,Adriane konečně !" přiletěl k němu ,,Nazdar Plaggu, chyběl si mi, jak ses měl ? Ty nesmrdíš po Camembertu ? Bože co si jedl ?" smál se Adrian a Plagg s nim. ,,Ty mě taky modelko, měl jsem se dobře, ale nemohl jsem jíst sýr ! Musel sem jíst hnusný syrový brambůrky, máš pro mě Camembert ? Jak si slíbil ?" ,,Jasně." řekl Adrian a z kapsy vytáhl krabičku smradlavého sýru. Plagg se na ní hned vrhnul. Adrian ho se smíchem sledoval. Pak se na mě podíval a usmál se. Přišel ke mě ještě blíž a prstem mi zavřel pusu. Cítila jsem jak rudnu, po roce se poprvé červenám před Adrianem. Ale ne, už znova nemůžu, tehdy mi ublížil a já to nechci zase. Odlepila jsem oči od těch jeho a zadívala se na nevděčného Plagga. ,,Po boji se zakumatizovaným padouchem, jsem ti musel rozbít mirákulum..." ,,C-co ? Proč ?!" ,,Protože to TY si byla padouch. Tebe ovládl lišaj." ,,Ne... Nemohl mě ovládnou..." zastavila jsem se uprostřed věty. Rozbolela mě hlava, ale fakt hodně. Chytla jsem se za hlavu a ucítila jsem jak se mi podlamují kolena. ,,Adriane..." zašeptala jsem a cítila jsem jak padám k zemi. Všimla jsem si strachu v jeho zelených očích, pak byla tma, ale ne na dlouho.

,,Ahoj."
Otevřela jsem oči a zadívala sem se na dívku v červenočerném obleku a maskou. ,,Mari, neboj se mě. Já jsem Ladybug, neboli ty. Ale jsem už jen vzpomínka, jelikož jak víš, náušnice byly zničeny." dívala jsem se na ni, teda na mě, jak na přízrak. ,,J-jak..."
,,Všechno ti ukážu, podej mi ruku." řekla a natahla ji ke mně. Nejistě jsem se jí chytila.

Adrien

Upadla a nereagovala. ,,M-marinett !!" Zděšeně jsem si k ní kleknul a obejmul jsem jí. ,,Marinette, prosím. Byl jsem idiot že jsem neviděl to co vidím teď, prosím... odpusť mi." Zašeptal jsem jí do vlasů a následně jsem se rozbrečel. Po chvíli s sebou trochu škubla a s hlubokým nádechem otevřela oči. ,,Mari-" nenechala me ani doříct slovo a ona spojila naše rty v jedny. Cítil jsem jak rudnu a když se odlepila zjistil jsem že nejsem jediný. ,,J-já, promiň." ,,Proč se omlouváš Mari ?" S těmito slovy jsem jí lehce pohladil na tváři. Usmála se a zatímco jí po tváři stékala slza začala mluvit. ,,Já jsem se chovala h-hrozně špatně a-a teď už vím co si pro mě o-obětoval a-a..." to už nedávala. Obličej si schovala do dlaní a tiše brečela. Mile jsem se usmál a obejmul jsem jí. Ona si mě přitáhla blíž a hlavu mi zabořila do trička. ,,Si sladká i když pláčeš, jak zo jen děláš ?" Usmál jsem si a ona se uchechtla. ,,To víš číčo, Berušky jsou vždycky sladký." Řekla odtáhla se. ,,Jo, nejsladčí jsou vždycky čokoládové." Oba jsme se začali smát. ,,Marinette, miluju tě." ,,Já tebe taky Kocourku." Spojil jsem naše rty v jedno... tuhle chvíli nechci nikdy zapomenout.....

Tohle je oficiální konec téhle knížky. Epilog byl záměrně vydán až takhle pozdě kvůli, alespoň částečnému, posunutí děje. (Vůbec to není kvůli tomu že jsem tuhle kapitolu zapomněla vydat 😐)
Doufám že se alespoň trochu líbila.
Možná se někdy dokopu k tomu že jí opravím 😌 jinak nejspíš začnu vydávat příběhy jiného tématu než ML. V čase mé "aktivity" jsem rozepsala dost příběhu a chci je vydat, takže jestli chcete, víte kam v nejbližší době kliknout ↘😊
Zatím čau a díky všem co tuhle věc četli 😘