Byla jsme zde
a čekala zde sama.
V místnosti ze lži a pravidel celá,
tu čekala jsem at do dalekého rána,
až mravně stěny rozplynou se,
až uvidím ruku natahující se.
Čekala jsem tu několik let
v místnosti smutku a kledep.
"Jednou však ráno už musí přijít." Byla na slova když už chtěla jsem se zabít.
V tu chvíli to slunce objevilo se zas,
po několika letech,
po několika zradách.
Pochyby objevily se jen na okamžik,
já zpět k lásce toužila se dostat zas. Toužila po objetí a doteku od těch pravých,
co jako jediní čekali u stěn
a doufali v zázrak,
v ten co slunce přitáhne
a mračné stěny rozpustí ,
jako kostky ledu na poušti.
ČTEŠ
Jak se asi cítím
PoesiePár básní, které píšu vedšinou v depresi takže tak i vypadají. Vystihují moje pocity a pomáhají mi to všechno dostat ze sebe ven. Myslím si, že je to lepší než se pořezat.
