Už ani radovat se neumí,
všechno mé je jako dým.
Srdce dal už v těle zůstat nechce,
už i ono skončí lehce.
Plícím kyslík už se nelíbí,
radši oxid políbí.
Končetiny už mi chladnou,
vlasy na hlavě mu vadnou.
Jako kvítky opadají
ať i ony pokoj mají.
Život už mě opouští
kaňky krve zapouští.
Rosa lehce políbí to,
co světů už e nelíbí.
Život vypouští mě z náruče,
vítr naposled mě učeše.
Už je pozdě,
už mě tu nic nechce,
země rozloží mě lehce,
však pak vrátí ke zpět ladně.
Zůstanu zde bloudit sama,
jako osamělá panna.
Teď vídat ve snech budu ty,
co nenávist mi dopřáli.
Srdce puká mi snad ještě teď,
to co bylo zde
je tu opět.
ČTEŠ
Jak se asi cítím
Thơ caPár básní, které píšu vedšinou v depresi takže tak i vypadají. Vystihují moje pocity a pomáhají mi to všechno dostat ze sebe ven. Myslím si, že je to lepší než se pořezat.
