Zlatý Pohár

1.

Cítila jsem jeho teplý dech na svém krku. Jeho dlaně přejely můj krk až k ramenům. Provazy na zápěstí mi řezaly kůži. Nebyla jsem schopná pohybu. Nemohla jsem se bránit nesnesitelného zarývání jeho nehtů do mé kůže. Jeho hlavu opřel o mou tvář tak, že mi mohl šeptat přímo do ucha. Moje příliš bílá pleť se nyní zdála být ještě chladnější. Naskočila mi husí kůže, když promluvil.
"Můžu s tebou dělat, co chci. Řekni mi co víš a nechám tě."
"Dělej, co chceš. Už je mi to jedno. Dost jsi mi ublížil. Ze mě ale nic nedostaneš. Raději umřu. Nejsem zrádce."
Ucítila jsem větší výdech. Odtahnul se. Vše bylo mnohem intenzivnější, když jsem přes zavázané oči nic neviděla.
Najednou jsem ucítila ránu. Vrazil mi facku. Ztratila jsem rovnováhu a spadla na zem. Kovová židle vydala strašnou ránu. Až po chvíli jsem zrealizovala bolest tváře a nepříjemně mi pulzovat spodní ret. Cítila jsem jak trhnul a krvácel.
Ležela jsem. Nesnažila jsem se zvednout. Zhluboka jsem dýchala. Poslouchala jsem nervózní pochodovaní z jedné strany na druhou. Pak se kroky přiblížili a muž mi stáhnul pásku přes oči. Naklonil se ke mně. Nedokázala jsem se dívat mimo jeho hluboký zrak.
"Víš, že to z tebe dostanu."
Neřekla jsem nic.
"Jsi stejná jako byla tenkrát tvoje matka. Stejná děvka."
Neudržela jsem se. Plivla jsem mu přímo do obličeje. Znechuceně ustoupil o krok zpět a utřel si obličej do rukávu. Pak se na mě podíval. Neřekl nic vrátil se a kopnul mě do břicha. Vyjekla jsem. Snažila jsem se zadržet slzy. Byla to strašná bolest. Jen jsem slyšela bouchnutí mohutných dveří. Snažila jsem se dýchat a stahovat břicho abych se bolesti zbavila. Přes čelo mi přetekla kapka potu a já jsem se snažila nepanikařit. Po chvíli jsem se pokusila zvednout. Jenže nohy i ruce byly přivázaný k těžké židli. Pomalu jsem ztrácela naději, když jsem najednou pocítila provazy, které byly povolenější. Kroutila jsem zápěstím až jsem byla schopná pochopit prncip vázání a rozvázat provaz. Zvedla jsem se, ale pažemi si držela břicho. Motala se mi hlava. Doklopýtala jsem k velikým ocelovým dveřím. Byli zamčené. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chtěla jsem mlátit do dveří, ale nikdo by mi neotevřel. Naopak bych vzbudila větší pozornost.
Napadlo mě, že se vrátí někdo určitě. Byla jsem tu dost dlouho abych vypozorovala, že za dveřmi hlídají dva těžkooděnci. Musela je přinutit, aby otevřeli.
Vzala jsem kovovou židli. Stala jsem za dveřmi a začala a mluvit sama se sebou.
"Tři, dva, jedna." Šeptala jsem sama pro sebe. Pak jsem uhodila ránu do ocelové zdi.
"Vy jste mě zachránili. Psst, jinak vás najdou. Tudy, tudy." Bylo to tak primitivní, že to přesto fungovalo. Stala jsem vedle dveří a jakmile se otevřeli vrazila jsem kovou židli jednomu z nich přímo do tváře. Ten se skazel na zem. Ten druhý ihned vbehnul. Nejdřív mě neviděl. Podíval se na svého kolegu a v tu chvíli jsem mu vrazila židli ze shora do krku. Spadnul na zem. Nevěděla jsem jestli je v bezvědomí. Vyběhla jsem ven a zabouchla dveře.
Někdo si toho musel všimnout. Znala jsem ale plány této vězně a věděla jsem kudy se dostat pryč.

Ahoj lidi. První část mého příběhu je na světě. Doufám, že se vám bude líbit a Buda ráda i za zhodnocení včetně kritiky.
Omlouvám se za chyby, ale myslím, že to zná každý, kdo píše na mobilu 😂