Zlatý Pohár

7.

Pomalu jsem se probudila. První jsem si všimla žlutého světla. Postupně jsem rozeznávala zbytek tmavé místnosti. Mura stál vedle mě. Až teď jsem pocítila hroznou bolest v paži.
"Aau!"
"Oli, zůstaň ležet."
"Přestaň. Muro, přestaň. Hrozně to bolí."
"Už jenom chvíli."
"Na tady máš kus dřeva." Přiběhla Kara a dala mi malý špalík do pusy. Zahryzla jsem se do něj.
Mura zajel dlouhou pinzetou do mojí ruky. Zhluboka jsem dýchala. Přes oči mi ztekaly slzy, bolesti jsem sotva zůstala v klidu. Udržet svůj dech ve správném tempu se zdálo nemožné.
Vytáhnul kulku a položil jí na stůl.
"Už to jenom zašiju." Uleveně jsem přikývla.
Opatrně zajížděl jehlou do mého masa.
Po chvíli mi Kara vyndala špalík z pusy a sundali mi pásek z ruky, který byl pevně utáhlý aby jsem neztrácela moc krve.
"Děkuju." Řekla jsem.
"Jsme rádi, že jsi jinak v pořádku." Usmál se na mě.
"Kde je Oskar?"
"Vedle, studuje ty dokumenty, který jsi ukradla."
Jen jsem přikývla. Chtěla jsem se zvednout a jít za Oskarem, Mura mě ale zadržel.
"Měla bys ležet."

Po několika hodinách jsem se probudila. Rovnou jsem vstala a šla hledat Oskara. Prošla jsem pár místností. Nakonec jsem ho zahlédla sedět u stolu a hledět do papírů.
"Ahoj." Řekla jsem opatrně a snažila mu věnovat malý úsměv. Na mě musel být zvláštní pohled. Byla jsem stejně špinavá jako ty místnosti.
"Musím se ti omluvit, Oli."
"Přestaň."
"Ne, měla jsi pravdu. Zase."
"Spíš jsem to zkomplikovala. Neměla jsem utíkat a řešit to po svým. Byla to kravina."
"Olivio, získala jsi data, které bychom získali až za strašnou dobu, jestli vůbec. Zase jsi měla pravdu a nikdo ti nevěřil."
"Nikdo nedůvěřuje mým schopnostem. Ale chápu to."
"Oli, mrzí mě to vážně. Věřím tvým schopnostem. Získala sis mojí důvěru." Sklonila jsem hlavu.
"Co tam je napsaný?" Zeptala jsem se nakonec.
"Je to složka, kde jsou důležité informace o Zlatém poháru. Jsou tu zaznami zvláštních vlnách a signálech. Jsou tu zaznamenány všechny změny a směry."
"Co to znamená?"
"Ví kde je."