Zlatý Pohár

5.

Olivia běžela. Po paži ji stékala krev. Rukou si držela ránu. Nemyslela na bolest, jen na plán. Věděla, že půjdou po ní.
Olivia už viděla konec lesa. Nahlas dýchala. Vyběhla z lesa. Před ní se táhla dlouhá louka. Zhluboka se nadechla. Nemohla si ani na chvíli užívat krásného pohledu. Před ní zastavil šedý jeep. Olivia se ani nepodívala dovnitř. Nastoupila a jeep se okamžitě rozjel. Za volantem seděl světlovlasý mladý muž. Byl to Oskar. Olivia položila dokumenty vedle sebe a začala se starat o svoji ruku.
"Olivio, krvácíš!"
"Fakt?! Neříkej." Stěžovala si roztěkaná Olivia.
"Jeden mě střelil. Ach, strašně to bolí." Podívala se na ránu. Vypadala moc ošklivě. Celá její dlaň byla od krve a její paže už neznala svou bledou barvu.
"Olivio. Nemůžu tě odvést do nemocnice."
"Nemusím do nemocnice. Nikdy jsem tam nebyla."
"Ale to má taky důvod."
"Já vím, prostě jeď. Jsem v pohodě."
"Ne Olivio, ztrácíš strašně krve. Jak se to mohlo stát?"
"Nepřemýšlela jsem. Nevím. Přestaň. Je to jenom škrábanec."
"Olivio to není jenom.."
"Drž hubu a jeď!" Zařvala nakonec. Po teplých tvářích se jí ronily slzy. Věděla, že akci zkomplikovala. Oskar přidal na rychlosti a brzy najel na silnici. Pořád se díval do zrcátka na Olivii. Ta si mezitím sundala košili a ruku si obvázala. Spocená seděla. Dívala se do prázdna. Podívala se z tmavých oken.
"Auto nepoznají?" Zeptala se po chvíli Olivia
"Ne, je kradený."
"Jasně. Kara tam už je."
"Ano."
"Skvěle."
"Olivio, ta ruka.."
"Mura mi ji sešije. Vím, že jsem to zdržela. Omlouvám se, ano?!"
"Dobře. Nerozčiluj se."
Oskar se díval dopředu. Začalo se stmívat a Olivia z vyčerpání usnula.