Zlatý Pohár

6.

Dostala jsem se na kraj útesu. Pode mnou se táhne odhadovaných třicet metrů a pak neznámé hlubiny vody. Slyším blízko divoký vodopád.
Sesedla jsem z koně, držela ho za uzdu a pomalu táhla za mnou. Šla jsem pořád blíž k vodopádu až řece která ještě nepadala dolů. Ještě jsem šla kus dál, kde voda byla klidnější a Blesk se napil čiré vody.
Mezitím jsem vyndala papír a tužku a psala jsem.
Emete, moc se mi stýská. Nevím, přesně, co mám psát, ale mám to nutkání se ti ozvat a říct, že jsem v pořádku. Již uběhl druhý týden. Nevím, kde mám hledat ani co mám hledat. Ten úkol se zdá nemožný, ale víš jako jediný, že já jsem jiná. Přitahována mocí poháru. Nevím jak, ale dokážu to. Věřím.
S láskou Koram.
Vyndala jsem holubičku z klece a srulovaný papír jsem přivázala na její nožičku. Pak jsem jí pustila a odletěla.

Věděla jsem, že Blesk mi neuteče. Nechala jsem ho pít a nabrat sílu. Šla jsem se sama projít. Došla jsem až na okraj, kde voda padala dolů. Opatrně jsem se podívala, hned jsem ale ustoupila. Kdybych tam spadla..nepřežila bych. Chtěla jsem se vrátit ke koni. Zůstala jsem ale stát. Pozorovala jsem ptáčka, který kroužil nade mnou.
Zdálo se mi, že se přibližuje.
Ani jsem nepostřehla jeho rychlost a najedou mířil přímo ke mně. Vrazil do mě a znovu, že jsem vrávorala zpět. Pode mnou se podlomila země a ucítila jsem, jak se mi sevřel žaludek.
Nedokázala jsem ani křičet ani se něčeho chytnout. Padala jsem do hlubin.
*
Necítila jsem nic. Jen tmu jsem vnímala, která nade mnou přebírala kontrolu. Otevřela jsem oči. Vznášela jsem se v ledové vodě. Kolem mě jen létali malé bublinky jako křišťály. Otočila jsem se a podívala za sebe. Z neznáma se objevovalo jakési světlo. Ve světle se objevila postava. Byl to Emet. Byla vidět jen silueta, ale byla jsem si jistá, že je to on. Podával mi ruku. Natahovala jsem se k němu.
Už jsem ho skoro držela.
Ucítila jsem uchopení za mé zápěstí, které mě táhlo zpátky. Panicky jsem se podívala. Viděla jsem dívku. Měla příliš bledou pleť. Snažila jsem rozeznat obličej.
Odtahovala mě dál od světla. Dál a dál. Emet se vzdaloval a postupně mizel i se světlem.
Podívala jsem se na dívku. Otočila se na mě. Její obličej byl stejný jako můj. Vylekala jsem se.
Snažila jsem se vytrhnout. Najednou však začala sama mizet a místo ní se objevilo jen víc křišťálových bublinek.
Otevřela jsem oči. Začala jsem máchat rukama.

Vynořila jsem se. Zhluboka jsem se nadechla. Vykašlávala jsem vodu. Rozhlédla jsem se kolem.
Byla jsem živá.
Doplavala jsem na břeh. Vysápala jsem se nahoru. Zhluboka jsem se snažila dýchat a pořád jsem vykašlávala vodu. Vlasy se mi lepily na obličej a krk.
Nevím, jak jsem přežila.