Každou noc plakat do polštáře,
Jeho hlas mi v uších zvoní.
Do hořkých slz si močit tváře,
Tak krásňe jeho vlasy voní.
Jen kamarádkou být,
To je utrpení.
S touto tíhou existovat,
Jakože mi nic není.
Útápět se v knihách, ve smutných písních a v citátech...
Slza jedna..dvě..tři...Celé moře oči roní.
Mráz mi běhá po zádech.
A jaký to je pocit?
Ta neopětovaná láska?
Pomalé, tiché umírání...
Křičíš , ale nikdo tě neslyší.
Chceš mlátit okolo sebe, ale ty jen sedíš.
Posloucháš, ale nic neslyšíš.
Jíš,ale necítíš chuť.
Jsi prázdná...
A snažíš se zapomenout...
Řekneš si:
"Už ho nemiluji! Ne!"
Však tak lehké to není.
Jednou na tebe pohled pozvedne,
A je zpět to prázdné mučení.
Stálá maska na obličeji.
Nic se neděje. Jsi v pohodě.
Bavíš se s ním. Masky zmizeli.
A najednou... já ho pořád miluji.
Chvíli jsi šťastná.
Však nevíš, že jeho to za jinou táhne.
Další maska, toť volba jasná.
Předstíráš ,že jsi šťastná. Že mu to přeješ.
Ale v hloubi duše... jsi mrtvá.
Nechal tě... znovu..
Však neber mu to za zlé.
Ty jsi jen kamarádka přece,
Ty jsi něco jiného...někdo jiný.
On o tom přeci neví...
Mám mu to říct?
Nebo ne?
Pár týdnů... a nevydržíš to..
"Řeknu mu vše! Miluju ho!"
Sejdete se... stojíte a díváte si do očí...
Zatím je vše perfektní,
zatím se svět okolo vás točí.
Obejmeš ho...
"Miluji tě":zašeptáš mu do ouška.
Odtáhne se:"Promiň."
Nechápeš...je to nějaká zkouška?
"Já tě nemiluji.":dořekne,
Z tvého srdce jsou miliony střípečků.
"To je v pořádku.":zachováš klidnou hlavu:"Ty za to nemůžeš."
Potlačuješ slzy.
On je nervózní..
Ty smutná..proč to skončilo tak brzy?
Začíná pršet...kapka...dvě...
Tady jsou...tady jsou tvé slzy.
"Co teď?":zeptá se tě.
"Nic. Budeme kamarádi.":usměješ se.
"A co ty jsi v pořádku?": zeptá se znovu.
"Co budeš dělat? Nejsi smutná?": najednou se zajímá.
Ty zvedneš pohled od betonu...
"Budu muset přežívat s neopětovanou láskou. Budu pomalu a tiše umírat ze vnitř a nebudu nic projevovat okolnímu světu.": zadíváš se do jeho vytřeštěných očí.
Držíš se...
Bereš si to za vinu.. on za to nemůže.
Nadechneš se...
Myslíš si že to vydržíš.
On tě chce obejmout...
Vyhneš se doteku...
"Promiň"
Odejdeš....On stojí v dešti...
Moc si z toho hlavu nedělá...
Ty přijdeš domů..zavrtáš se pod deku.
Jsi v klidu... žádně slzy
Takhle to chodívá?
Ne... Kdepak? ...To byl začátek.
K večeru se myšlenky spojí.
Jsi nešťastná...křehká..
Ne, nevydržela jsi to.
Každou noc budeš plakat do polštáře.
Jak se asi má?
V slzách horkých omývat si tváře,
Taky si to vyčítá?
Ne, on s jinou je....
A ty jen ležíš.
Srdce ti žalem jak o závod bije,
A myšlenkami u něj vězíš.
Vždycky tu pro něj budeš.
Budeš se na něj dívat, ikdyž se neotočí.
Jen tak lehce nezapomeneš.
Vždyť okolo něj se celý příběh točí.
Za několik let mu řekneš:
"Milovat tě, byla ta nejexluzivnější forma umírání.": usměješ se a odejdeš.
Smířila si se s tím?
Ano?
A co když ne?
💔
