A je to tu zas,
ten debilní lásky čas,
kdy nevím co mám dělat dál.
Březen je tady,začátek jara,
a vzduch se zdá být o něco sladší.
Venku je to samý pár až je mi z toho na zvracení.
Oči mě pálí,
Slzy horké se valí jako Niagáry.
Sucho v ústech doprovází bolest v podbřišku a myšlenka, která nechce opustit mou palici nejmíň už týden.
Začalo to nevinně.
Vtípky a "urážení" jsou na denním pořádku.
Ale něco je zase jinak.
Moje podvědomí mi něco zase naznačuje.
Jsem ohrožena.
Sama sebou.
Zase se ničím.
Sama sebe.
Kamarádky jen na tebe nadávají a já se tě jako vždy zastávám.
Proč se semnou bavíš. A ještě takovým způsobem.
To mě chceš zničit?
Slzy se vpíjejí do polštáře a dráždí mé tváře.
Strach přišel na návštěvu.
Bojím se že mě znovu zachytí ten vír pobláznění.
Ale ještě intenzivněji.
Jak to děláš?
Jak tě můžu mít ráda už tak dlouho?
Už vím.
Jen si vzpomenu na ten tvůj pohled a jsem celá na měkko.
Lehký úsměv na rtech.
Hluboký pohled do mých očí.
A lítám v tom zas,
jako nechtěný sníh na začátku března.
❄️
