Myslíš na něj.
Nemůžeš spát.
Pořád se ptáš,
Musel mi lhát?
Lhát že mě miloval,
Že mě měl rád.
Věčnou lásku mi sliboval,
Teď chce být jen kamarád.
Možná mě dřív miloval,
Možná taky ne.
Však ale nemyslel,
Jak bude asi mně.
Dobře jsme se měli,
Skoro jak z pohádky.
Až na náš konec,
Ty přetvářky a hádky.
Možná je to tak lepší,
Když spolu nejsme.
Teď však smutek nechce odejít,
Zapomenout nebude lehké.
Nemuselo to tak daleko zajít,
Zrovna když to téma bylo tak křehké.
Chladně jsi mi řekl:
"Posaď se,musím ti něco říct..."
Tvůj pohled...
Nejistý...
Nervózní...
.....smutný.....
Hned jsem věděla o co jde.
Slzy se hrnuly ještě dřív
než si začal mluvit,
Já jen seděla, usmívala se, kývala na tvé otázky.
"Takhle to dál nejde, je konec":
dořekl si.
Díval si se na mě, tak zraněně.
Bylo ti to líto,
Ale byla to nejlepší cesta.
Slzy tvé se taky projevili.
Nic jsi neříkal.
Jen jsme se na sebe dívali.
Čas tak rychle utíkal.
Zvedl jsi se,
odešel jsi.
Já seděla sama...
Zlomená.
Týden...dva...rána pořád není zahojená.
Ty jsi v pořádku,
Aspoň to tak vypadá.
A já sedím doma v tom nepořádku,
Další sklenka vína do mě padá.
Měsíc...dva....vypadá to dobře.
Já se bavím s přáteli,
Zapomněla jsem?
Ne...
Každou noc na tebe myslím...
Vzpomínám si,
Jak mi někdy někdo řekl:
Že pokud budu jednu a tu samou věc opakovat pořád dokola a dokola a dokola...ztratí smysl... a nebudu na ni chtít vzpomínat...
A tak každou noc chodím po pokoji.
Opakuji tvé jméno,
Pořád dokola a dokola.
A doufám ,že po tom otravném opakování tvoje jméno pro mě ztratí smysl...
a že dokážu zapomenout.
💫
