Genialita není vše!

21.Kapitola

Pohled Terky:

"Já prostě půjdu. Můžete být rádi, že jsem pořád tady."Tohle snad bude stačit. Už pět minut se tu s ním hádám a jestli ještě bude protestovat prostě tam půjdu sama. Před chvíli to ostatní vzdali a šli do Quinjetu, ale Steve ne. Nesouhlasně se na mě divá. Otevře pusu, jenže nestihne nic říct, protože ho předběhnu."Upozorňuju, jestli budeš dál protestovat jdu tam sama.""Tebe nepřesvědčím."Oznámí a zamíří do Quinjetu.  

Následuju ho."Jí se to vážně povedlo!"Zakřičí Clint."Že se vůbec divíš."Řekne Nat a dál to probíhá normálně. Sednu a připoutám se, pak se vydáme na cestu. Jsem tu já, Clint, Nat, Steve, Pietro a Wanda. Ty dva to zahráli skvěle. Opravdu jsem nečekala, že by tomu Tom uvěřil, ale spletla jsem se. Quinjetem se rozezní můj vyzváněcí tón. Taylor Swift prostě válí."Tady je signál?"Řeknu a zvednu to."Kde jsi?"Mattův hlas má nádech naléhavosti."V quinjetu.""Co tam děláš a s kdo tam s tebou je?!!"Během jeho křiku dám mobil dál od ucha k Pietrovi. Ten se nakloní k Wandě."Terko?! Odpověz mi!""Letím najít Jacka a je tu se mnou Kapitán."Dál to nedopovím, protože mi skočí do řeči."Jak to, že tě pustil?"Usměju se."Překecala jsem ho."Z telefonu slyším hlasitý povzdech."Hlavně ať se ti nic nestane, ano?"Už je klidnější."Neboj, nestane.""Miluju tě.""Já tebe taky."Zavěsím a zandám mobil do kapsy."Stejně jsem tě neměl pustit.""Na tyhle úvahy je pozdě."

"Jsme na místě."Přistaneme na louce kousek od polorozpadlé budovy."Jdu to prozkoumat."Než kdokoliv z nás stihne něco říct šedá šmouha se prožene okolo nás."Opravdu tam šel sám?"Wanda se tváří naštvaně, když tohle říká. Šedá šmouha je zpět. Zastaví se před námi s mým bratrem. Položí ho na zem."Je v bezvědomí."Sednu si k němu, změřím tep a zkontroluji jestli není nějak zraněný. Kromě toho náramku od Toma, silné dehydratace a podvyživení, je v pořádku, zatím."Musíme ho co nejdřív dostat na ošetřovnu."Cap, Quick a Hawk ho přenesou do quinjetu. Sednu si k němu. Ostatní si sednou a quinjet se odlepí od země. Chytím Jacka za ruku. Stiskne mi ji a pomalu otevře oči. Usměju se na něj."Našla jsi mě."Řekne chraplavě."Už to bude v pořádku."Zašeptám."Já vím."Na rtech se mu objeví slabý úsměv, pak zavře oči.

Sedím u něj už nějakou dobu. Zatím se neprobral, ale brzo už by měl. Matt tady chtěl čekat se mnou. Naštěstí jsem ho přemluvila, abyšel spát. Jo, už zase ponocuju. Vím, že by bylo lepší, kdybych spala, jenže já prostě nemůžu. Ne, když jsem mu to neřekla. Největší průšvih by byl, kdyby sem přišel Bruce a zjistili, že jsem ho neposlechla a stále tady sedím. Takže můžu jen doufat, že už spí jako ostatní. Tom je stále ve své cele. Proč očekávám jeho útěk? Protože jsem měla vizi. Nejsem z toho nadšená, ale tuhle věc nemůžu změnit. A vlastně ji ani změnit nechci. To co se má stát se stane. Bez ohledu na to co udělám. Jen se jim nesmí nic stát. Neodpustila bych si to. Držím Jacka za pravou ruku. Levou má obvázanou. Budeme mít stejnou jizvu. Přejedu si prsty přes pěti centimetrovou, stále ne úplně zahojenou jizvu. Setkání s utajeným dvojčetem mi získalo několik jizev."Nesmíš mu to říct."Ozve se za mnou ženský hlas. Otočím se.Stojí tam Uni."Proč bych nemohla? Týká se to naší rodiny."Otočím se zpátky k němu."To, že ty vidíš budoucnost neznamená, že by o ní měli vědět ostatní.""Musí to vědět.""A taky se to dozví, ale ne teď a tady."Povzdechnu si."Věř mi, bude to tak lepší."Změním téma."Co tu vlastně děláš? Normálně chodíš jen do mích snů.""Taky, že jsme ve snu.To už si nepamatuješ, jak tě Bruce donutil si jít lehnout?"Jak jsem na tohle mohla zapomenout? Vždyť mi vyhrožoval Hulkem a díky tomu mě ještě donutil vzít si prášek."Slib mi, že mu to neřekneš.""Tohle ti slíbit nemůžu."Okolí se změní. Už nesedím, ale stojím. Jsem v Shieldovské místnosti, kde se scházejí Avengers. Stojí tu všichni, já (ale vidím se ze třetího pohledu) a Jack. Sedím v koutě a dívám se na podlahu. Matt mě z povzdálí smutně pozoruje."Proč jsi to udělal?"Ptá se Jacka Steve."Musel jsem. Pořád je to náš bratr, měl právo to vědět."Stále se dívám do země. Jack je smutný, jako já."Terko prosím mluv se mnou."Podívám se na něj se slzami v očích."Neměl jsi za Tomem chodit. Teď mohl Lukáš žít."Cože??! Po obličeji mi sklouznou slzy. Moje druhé já vstane, projde okolo všech a odejde z místnosti."Proč mi tohle ukazuješ?"Řeknu Uni, která stojí vedle mě."Tohle se stane pokud to Jackovi řekneš.Rozmysli se, co uděláš."Uni zmizí a s ní i všechno ostatní.