Genialita není vše!

9.Kapitola

Jsem v nějakém městě. Nepoznávám ho. Jdu ulicí dokud nedojdu na náměstí. Okolo mě je hrozně moc lidí. Protlačím se mezi nimi doprostřed. Někdo do mě vrazí."Nepřekážej."Blbec. Lidé si na mě začnou ukazovat a pozorovat mě. To mám něco na obličeji? Za chvíli mě sledují všechny oči na náměstí. Všichni mlčí a jen na mě zírají."Co se děje?"Nikdo mi neodpoví. Podívám se dolů na svoje tělo. Aha. Problém je, že mi hoří ruce. Zavřu oči. Musí to přestat. Otevřu je. Nefunguje to. Nedokážu to zastavit. Uniká ze mě radioaktivita."Musíte odtud pryč. Hned!"Nic neděají."Zabiju vás!  Běžte!"Pořád na mě zírají. Ty co jsou u mě nejbliž se rozpadnou."NE!"Pak se rozpadnou všichni na náměstí.

Objevím na louce za městem. Je celé zničené. Není možné, aby tam někdo žil. Je to moje vinna. Já jsem je zabila. Musím odtud pryč. Přesunu se za město. Na druhé straně louky je les. Běžím k němu. Padesát metrů a budu tam. Najednou se mi pod nohama propadne zem. Spadnu, ale necítím bolest. Možná jsem se jen zbláznila a jsem v Bohnicích, kde mě mají zavřenou jako sobě nebezpečného blázna posedlého superhrdiny."Postav se."Nebo taky ne. Poslechnu záhadný ženský hlas a postavím se. Přede mnou stojí žena. Jsme v nějaké jeskyni. Dírou, kterou jsem propadla sem, proniká světlo."Musíme si promluvit."Všechno se propadne do tmy. Jsem ztracená uprostřed ničeho. Temnota je všude."Sestřičko."To není možné."Haló? Je tu někdo?""Ano. Jsem tu já."Ozve se za mnou. Otočím se. Stojí tam můj bratr. Je pět metrů ode mě."Ne to není pravda. Nemůže být."Snažím se přesvědčit samu sebe."Jsem skutečný Terko."Zasměju se."Ale jen v mé hlavě.""Ne."Udělá několik kroků. Teď je metr ode mě."Jsem ve tvém světě.""Jacku to je blbost. Nikdo nemohl přežít takovou dávku radiace. Sama nevím jak se mi to povedlo."Usmívá se. Dívá se na mě tak jak se díval vždycky."Přežití máme v rodině sestřičko. Když budeš chtít sejdu se s tebou v Central parku v devět. Je jedno jaký den. Poznám až se se mnou budeš chtít sejít. Tak zatím sestřičko."Zmizí a okolo mě je zase jen tma"Jacku!"Jsem tu dlouho, jak to netuším"Terko?"Otevřu oči. Jsem v pokoji. Posadím se. Někdo zaklepe na dveře. Hlava už mě nebolí. Zvednu se a jdu otevřít dveře."Ahoj.""Ahoj. Jak se cítíš?""Dobře. Co tu děláš Matte?""Bruce musel jít, tak mě poprosil, abych na tebe dohlédnul."Jako kdyby mi nebylo 21 a nedokázala se postarat sama o sebe."Čekal jsem, že přijdeš do jídelny jako obvykle""Asi jsem zaspala. Nemáš hlad? Já jo a hroznej. Kolik je hodin?"Podívá se na hodinky."Je půl osmé. Slyšela jsi mě? Právě jsem řekl, že jsem na tebe čekal v jídelně.""Dobře, tak počkej než se převleču a pak půjdeme do jídelny.""Takže to jídlo co jsem ti přinesl nechceš?"

Matt stojí kousek ode mě. S někým mluví po telefonu. Já na něj čekám, protože on trvá na tom, že mě doprovodí do laborky. Nevím proč, nechce mi to říct."Můžeme jít."Matt se usmívá jako měsíček na hnoji."Proč se tak usmíváš? Dobrý zprávy?"Jdeme směrem laborka."Skvělé zprávy."Zbytek cesty jdeme mlčky a on se pořád usmívá. Dojdeme k laborce a vejdeme dovnitř."Ahoj. Co tu děláte?"V místnosti stojí Steve, Tony, Natasha, Clint, Wanda, Pietro a Bruce. Tak tohle je ta práce. Všichni se usmívají. Trošku se bojím co mi řeknou."Máme pro tebe novinku."Díky Clinte, ale moc mi to nepomohlo. Všichni se otočí na Steva."No tak co se děje?"Zeptám se, když se jen usmívají a nemají se k vysvětlení jejich srazu."Už delší dobu jsme se snažili přesvědčit Coulsona, aby to povolil. Ze začátku nechtěl, ale po tom co jsi udělala na Times Square souhlasil."Steve se na chvíli odmlčí."A kam tím míříš?"Proč se pořád tak usmívají? Děsí mě to."Všem je nám ctí tě uvítat mezi Avengers.""Tadá!"Vykřikne Clint a hodí na mě třpytky."Cože?"Pro tentokrát opomenu fakt, že jsem celá od třpytek, a že je ze sebe nedostanu delší dobu."Odteď jsi Avenger."Řekne Steve a podá mi identifikační kartu s mým jménem a fotkou.