„Dobrou noc, miláčku," se slzami v očích promlouvám k fotografii v ručně dělaném rámečku a bříškem ukazováčku hladím po tváři svého milého. Pokládám fotografii zpět na noční stolek a ulehám do postele. Nedokáži se udržet v relativním klidu a, jako každou noc, propukám v pláč.
„Jso-ou to-o už tři měsí-í-ce, Harry. Měl by ses pře-s to přené-é-ést," říkám si nahlas, abych se alespoň trochu uklidnil, což se mi nedaří a tak se vydávám k oknu, které otvírám a sedám si na jeho parapet. Okamžitě mě ovane chladný vítr, díky němuž mi po celém těle vyskakuje husí kůže. Balím své zničené a unavené tělo do huňaté deky a zavírám oči.
Cítím jeho silné paže, jak mě tuho objímají, jeho rty mi tisknou do zplihlých vlasů letmý polibek a slyším jeho usměvavý hlas, promlouvající ke mně. „Miluji tě, Hazz..." Nechávám oči zavřené, protože se bojím, že když je otevřu, on zmizí. Vím, že je to pouze výplod mé fantazie a nechci, aby odešel.
„Lásko, otoč se a otevři očka," nabádá mě jeho hlásek.
„Ne! Udělám to a ty zmizíš," promlouvám šeptem, vlastně sám k sobě.
„Slibuji, že nezmizím, Hazz, věř mi," říká úsměvným tónem a pouští se mého pasu. Ukazováčkem mi zdvihá bradu a lehce mě líbá. Jeho polibek je horký a hřeje mě na mých ledových rtech, což mi vzhledem k tomu, že je to pouze má představa, přijde nemožné. Z úst mi unikne tiché a nespokojené zasténání, když se ode mne odtáhne.
„Prosím, nemohu se tu zdržet moc dlouho," oznamuje mi, tichoučce vzlykaje, „no tak, Hazz, chtěl jsem tě vidět. Nevím, jestli se mi to umožní znovu."
„Polib mě..." vybízím ho téměř neslyšně. Má prosba je díkybohu vyslyšena a já opět pociťuji teplo jeho poddajných rtů na těch svých. I když jsem to vždy shledával za krajně nevhodné, otevírám oči a pohledem se střetávám s párem chvějících se řas. Obmotávám paže kolem jeho pasu a nepatrně se odtahuji. Jeho víčka se od sebe rozlepují a ukazují tak dvě hluboké modré studánky, které tak miluji. „Ahoj, Hazz..."
Dlaněmi putuji po jeho zádech výš, abych si ho mohl znovu a pevněji přitisknout k hrudi, ale zastavuje mě něco měkkého a na dotek heboučkého. O krůček odstupuji a překvapuje mě, co vidím. On má křídla... Dlouhá bílá pera se přes sebe uspořádaně překrývají a už z pohledu vypadají neuvěřitelně hebce. Své blond vlásky má sčesané, jako je míval ráno, když se probudil, a na rtech si mu pohrává miloučký úsměv.
„Ni? Ty jsi...?" Hlas se mi v půli věty zlomí. Jsem otřesen, i když mile, faktem, že stojí přede mnou.
„Anděl? No jo, už tomu tak bude. Koukáš, co?" odpovídá, šeptaje.
„Proč si sem přišel?"
„Nejsi rád, že jsem tu?" vyjekne a odtáhne obličej.
„Ne, to ne! Jsem opravdu rád, ale proč?"
„Potřebuji si s tebou popovídat," říká a posazuje se na mou postel, „pojď ke mně." Zavírám okno, přes které už pár minut do naší ložnice proudí studený vzduch zvenčí, a sedám si mu do klína. Zavrtávám hlavu do jeho hrudi a pevně ho objímám. „Proč se snažíš zabít?" ptá se mě, zcela bez okolků. „Všechno to vidím, Haz, a dost mě to trápí.
„J-j-já..." Nevím, jak odpovědět a taky nedokáži ovládnout další nával slz. Pláču mu do bílého trička a nechávám se kolíbat. „Já chci za tebou."
