eating disorder.
„Liame?" ozval se za mnou tichý hlásek.
„Zee? Potřebuješ něco?" zašeptal jsem do šera místnosti. Jediným zdrojem světla byla televize, ve které běžel nějaký starý sitcom. Opět jsem zvolal jeho jméno a otočil se ke dveřím od ložnice, odkud jsem zaslechl jeho hlas.
„Já tam zítra nechci, Li," zašeptal plačtivě. Přišel za mnou a a posadil se přede mne na chlupatý kobereček, aby se vzápětí schoulil do klubíčka. Zítra ho čekal photoshooting pro prestižní časopis Vogue. Před rokem se mu ozvali, že by prý o něj měli zájem na příští letní sezónu. Zayn div neskákal radostí do stropu a den před mi poví, že tam nechce?
„Zaynie, skoro rok si čekal na takovou příležitost a teď to chceš zahodit?"
„Rozsviť a podívej se na mě," fňukl. Ztlumil jsem zvuk u televize a natáhl se k vypínači lampy. Než jsem se stačil otočit zpět k Zaynovi, rozplakal se. Nehledě na to, co po mně chtěl, jsem vyskočil na nohy a objal ho. Dlaní jsem putoval k jeho páteři a dostavilo se první znepokojení. Cítil jsem jednotlivé obratle. Dokázal bych přesně určit, kde který končí a kde začíná. Dále žebra. Zayn byl vždy štíhlý, ale tohle bylo moc. Odklonil jsem od něj hlavu a zadíval se do jeho potemnělých očí. Žádná radost, ani ty malé jiskřičky. Holá prázdnota. Vlasy bez svého přirozeného lesku, kruhy pod očima, propadlé líce, popraskané rty, vystouplé klíční kosti a mohl bych pokračovat.
„Jak jsem mohl být tak slepý a nevšimnout si toho?" zašeptal jsem. Na to, abych mluvil, jsem si připadal moc slabý. Hlas se mi lámal.
„Nechtěl jsem, abys sis toho všimnul nezazlívej si to," šeptl nazpět, „ale když jsem poslední dny stál před zrcadlem, uvědomil jsem si, že nechci, aby mě takto viděli ostatní." Pousmál se, ale bolest, co se nyní zrcadlila v jeho očích, neschoval. „Nechci, aby mě lidé měl za něco, co nejsem."
„Ale vždyť jsme spolu jedli a-"
„Nechceš vědět všechny detaily, opravdu ne," zastavil mě. „Teď jen potřebují dodat odvahy, abych jim zavolal a řekl jim, že s nimi za těchto podmínek pracovat nebudu."
„Podmínky?!" vyjekl jsem. Zayn si schoval tvář do dlaní. Očividně sám otevřel téma, o kterém nechtěl mluvit, ale já to teď tak nenechám. „Zmínili se o určitých mírách," zasýpal, jak se snažil znovu nerozplakat. Po chvilce ruce stáhnul a pokračoval. „Ale nesmíš být na ně naštvaný, Li, já sám na ty podmínky přistoupil. V ten moment to byla ta nejlepší nabídka na světě a já ji nemohl nechat jen tak plavat." Polknul jsem veškeré protesty. Veškerá slova, co mi přišla na mysl. Jen jsem se posadil a beze slova si jeho drobné tělíčko, na kterém plandaly i boxerky, přimknul hrudi.
„Měl bych dvě přání," špitl.
„Povídej."
„Chci se vrátit zpět do svého normálního života, dělat co mě baví a netrápit se tím, že Vogue říká, tenčí je lepší. A druhé přání... Chci, abys ses se mnou pomiloval. Chybí mi to."
„První splníme, druhým si v blízké době nejsem jistý."
„Proč?" zeptal se prostě. Nosíkem se mi zavrtal do ohbí krku a obdaroval ho jemnými polibky. Chtěl mě zlomit.
„Nechci ti ublížit a sám musíš vědět, že jsi teď mnohem zranitelnější než kdy předtím," argumentoval jsem. Vlastně to ani nebyly argumenty, byla to čistá pravda. Zee kývnul, že rozumí, ani se nesnažil protestovat, jednoduše se ke mně více přitisknul. Nechal sebou pohupovat za šepotu sladkých slůvek. Byl jako malé miminko. K usnutí mu stačilo pár láskyplných slov a houpavý pohyb.
