Kateřina Andrewsonová Riddlová a Zmijozelův dědic

Narozeniny u Malfoyových

S vychovatelkami jsem se domluvila, že tam můžu být celé léto. S radostí jsem to napsala i Dracovi. Po týdnu si pro mě přijeli. Po doražení mi i rozdali dárky k narozeninám. Děkuji! Našla jsem tam knížky, oblečení, doplňky, zdobné předměty na koště, přípravky pro Papušíka. Sedli jsme se skvěle. Natož, že to jsou smrtijedi, chovají se ke mně mile. Když jsme došli k tomu, že nás pokaždé obodávají, podle uklizenosti pokojíku, tak mi oznámili, že mají domácího skřítka Dobbyho. Dobby, zavolal Lucius Malfoy. A on se hned k nám přemístil. Co si žádáte, ctěný Malfoyi, Malfoyi, Malfoyová a slečno, řekl nám podřízené Dobby. Katko, toto je Dobby, náš domácí skřítek. Doby, představuji Ti slečnu Andrewdonovou. Pro tebe je jen slečna nebo popřípadě paní, řekl mu Malfoy. Přistoupila jsem k němu, podala mu ruku a řekla jsem: Velice mě těší, skřítku Dobby. Malfoy mu rozkázal ať zmizí. Dlouho jsme si povídali a než jsem se stačila rozkoulat nadešla hodina večerní. Pomohla jsem jim s večeří a přitom jsme pokračovali zase v diskusi. Cissa nám naznačila, jestli nechceme spolu chodit. Nápad to nebyl špatný, naše přátelství sílilo a sílilo. A nedokážu s určitostí říct, že s Harrym, Miou či s Ronem to zažívám stejně. Jenže pořád ho pokládám za kamaráda a ne za kluka. No, můžeme to zkusit, řekla jsem po chvíli přemýšlení, pokud ti to nebude vadit.
Příští dny: Zkoušíme být spolu a jde nám to čím dál víc. Když se obejmeme, nechceme se pak od sebe odtrhnout. Naše polibky jsou velice hřejivé. Nemůžeme bez sebe být. Potřebuji jeho blízkost. Ve dne, v noci se k sobě tulíme. Naše srdce se stalo jedno. Cítím z něho žár, který potřebuji k životu. Potřebujinsi dát hlavu na jeho hrudník a pomalu se s ním pohupovat. Každou chvílí se líbáme a koutky nám nepraskají. Chodíme ven s rukou v jeho. Kupujeme si zmrzlinu, hrajeme mudlovský fotbal, chodíme a pozorujeme zvířata v lese nebo se jen tak rozvalíme na louku plnou květin a vnímáme oblohu. Když už není tak pěkně a musíme sedět doma, tak probíráme úkoly, hrajeme jídelní bitvu, pouštíme si zamilované filmy nebo třeba všichni hrajeme mudlovské deskové hry. V noci si rozebereme myšlenky a pocity ze dne a pak už jen nekonečné tulení. Nevím jestli to pociťují všichni. Jestli je to ojedinělé, časté nebo třeba jenom na začátku vztahu. U stolu teď sedíme rovnou vedle sebe apod stolem s držíme za ruce. Hladím ho, jídlo mu posílám přímo do úst. Nejvíce zbožnuji jeho namodralé oči a jeho nabíle blonďaté vlasy. Nevadí mi, že je blonďák. Miluji jeho postavu, vlastnosti, chování a v neposlední řadě i oči či vlasy. Dráčku, ty chceš asi na post chytače?, zeptám se. Jo. proč se ptáš? No, nechtěl bys jít raději na střelce místo mě? Všichni jsou úplně vykolejení. Proč, tobě se nelíbí být střelcem? Líbí se mi to, ale na Harryho, jakožto šikovného chytače za celé léta, by proti němu měl nastoupit někdo zkušenější. Zkusil jsi někdy post chytače? Ne, jen jsem seděl na koštěti a viděl hrát Famfrpál, odpověděl mi popravdě. Já minulý rok, když mě to Quiller učil zkusila všechny posty. Nejlíp mi šla střelba a chytání Zlatonky. Jenže chytání mi šlo lépe. Myslíš to vážně, Katko? Předtím když jsme si házeli s Pamatováčkem to vypadalo, že střílení a přihrávání ti jde skvěle. Pokud jsi lepší u Zlatonku, tak to znamená, že se můžeš rovnat někomu jako Victor Krum. No možná. Tak nechceš raději jít střílet. Jo. Uvidíme, jak mi to půjde.

Vítám Vás u další kapitoly. Snad se Vám líbil. Přeji Vám krásný zbytek dne.
Vaše klarickaK