Potion Secret | Drarry (CZ) ✓

26. kapitola

Draco seděl na gauči v Harryho obývacím pokoji a nepřítomně se rukou přehraboval ve Snížkově srsti. Bílý kocour mu pokojně ležel u stehna a nechával se při svém podřimování hladit. Jeho tiché vrnění doprovázelo Harryho hlas, který na blonďáka promlouval od kuchyňské linky, kde pro ně oba připravoval čaj. Draco však jen stěží vnímal, jaká slova z bystrozorových úst vychází. I přes tíživý pocit viny přestal Harryho vypravování jakési vtipné historky poslouchat hned na začátku. S pohledem zabodnutým na Snížkovu hlavu nechával své zmatené myšlenky, aby zcela okupovaly jeho mysl a stahovaly na sebe veškerou jeho pozornost.

Měl-li být upřímný, dopis, který dnes obdržel, ihned srazil jeho náladu pod bod mrazu. Jeho sdělení bylo prosté a jednoduché, přesto mu však činilo obtíže vstřebat jeho obsah. Jako by se nedokázal rozhodnout, zdali má být za zprávu rád, či ne. Vždy, když mu do života zasáhl jeho otec, přinášelo to sebou jen samé problémy. Co má čekat teď? Lucius byl připuštěn k soudnímu přelíčení, které mu může umožnit i návrat z Azkabanu domů, stačí jen, aby se o jeho obhajobu postaral člověk s prvotřídním talentem ostatní přesvědčit o pravdě, a několik přesvědčivých výpovědí svědků.

Nejspíš by se měl radovat, že bude mít otce zpátky, ale Draco to zkrátka nějak nedokázal. Jakákoliv vzpomínka spojená s Luciusem pokaždé vyústila v nepříjemný pocit zklamání, mnohdy doplněného o znechucení až nevraživost. I když jako malý svého otce naprosto zbožňoval a snažil se být ve všem jako on, později moudře prozřel a naopak se toho muže pokoušel vytěsnit ze svého života, jak jen nejvíce to šlo. Přestali spolu vycházet, při čemž jednou z nejhlavnější příčin byla také změna stran, ke které se Draco uchýlil ke konci války.

Lucius jeho počínání považoval za zradu - jak také jinak, když to byl právě on, kdo se zasloužil o Dracův nástup ke smrtijedům. Vrcholem všeho byla Dracova pomoc Harrymu v závěrečné bitvě. Otcovu nelibost pocítil ještě předtím, než je oba zatkli za smrtijedství. I při soudním procesu, kde byla celá jejich rodina souzena současně, se k němu Lucius choval, jako by žádného syna ani neměl. A Draco se mohl jen domnívat, jak moc s jeho otcem musel zacvičit i následný rozsudek, který rozhodl, že je jediný vinný Malfoy je právě Lucius.

Když pak Lucius vymizel z blonďákova života, pochopil Draco, že je to pro něj jen a jen dobře. Tedy myslel si to, dokud díky svému otci nepřišel i o matku, která po veškerém odsouzení, jež se na jejich rodinu sneslo, vzdala všechny své snahy a odjela na své panství do Francie. Draca tu zanechala, samotného a zcela bez podpory, kterou potřeboval, když se stavěl na vlastní nohy ve společnosti, jež jej odsuzovala i za přečiny, s nimiž neměl on sám nic do činění. Házeli jej do jednoho pytle s Luciusem a vůbec smrtijedy celkově, přestože byl povahově zcela jiný. Mrzelo jej, když s ním matka zpřetrhala veškerý kontakt. Naposledy ji viděl v den, kdy mu oznámila, že odjíždí.

Lucius pro Draca představoval člověka, kterého může vinit za veškeré své trápení. Nepochyboval o tom, že bez něj by byl jeho život mnohem jednodušší a bezproblémovější. Proto bylo nemyslitelné, aby se radoval z představy, že jeho otce propustí na svobodu. Ano, pravdou bylo, že samotné znovuobnovení procesu pro Luciuse neznamenalo stoprocentní jistotu, ale Draco svého otce přeci jen znal. Věděl, že si nenechá ujít jedinou příležitost, aby se do vězení nemusel vrátit; zařídí si to, o tom mladý blonďák nepochyboval.

Jenže co teď má dělat? Vždyť jej ministerstvo dokonce vyzvalo k tomu, aby se na soudní proces dostavil a pronesl svou výpověď! Co jim tam asi tak poví? Přese všechno, čím se vůči němu Lucius provinil, je to přeci jeho otec! Nemůže jej potopit a nechat znovu odsoudit, není-li pravda? I v případě, že by se přelíčení rozhodl nezúčastnit, by se nevyhnul dotěrným výčitkám svědomí. Absolutně netušil, jak se k celé záležitosti stavět. Samotné vědomí, že se případ jeho otce znovu otevřel, jej činilo rozmrzelým.