Vianočná koleda (Adventný kalendár)

[4.] Stopy zapadané sněhem

Dnes tu máme poviedku od _hillSIE_ a ak mám byť úprimná, táto ma naozaj dojala. 💙 Je naozaj krásna, a preto dúfam, že sa bude páčiť aj vám. 🎄

⛄⛄⛄

Vánoce. Svátek, při němž se sejde celá rodina a užívá si tento nádherný čas. Je to období plné veselí a lásky. Všechny strasti se na chvíli odplaví pryč, nikoho nic netrápí. To je jeden z důvodů, proč je miluji.
I když je nemám s kým slavit.
A proto tu teď stojím na náměstí, zcela osamělý, a hledím na majestátní vánoční stromeček. Ozdoby se na něm přímo třpytí a já od nich nemohu odtrhnout zrak. Krása pohledu na tento nádherný výzor se nedá popsat slovy. A stejně tak ty.
Přišel jsem sem kvůli tobě. Je pro mne nemožné zapomenout na někoho tak úchvatného.
Vzpomínám si, jak jsi nevesele přešlapoval hned přímo vedle mě a já po tobě neustále pokukoval. Viděl jsem tě tu poprvé. Stál jsi tu, zachumlaný ve svém černém kabátu, kolem krku obmotanou šálu. A na hlavě kulicha. Přesto ses klepal, byl jsi celý promrzlý. Jenže já se v ten moment styděl více než obvykle, abych ti nabídl horké kakao, jež jsem svíral v rukou. Radši jsem si o něj i nadále pálil dlaně.
Pak jsi ale promluvil. Tvůj hlas mi stále zní v uších a já se ho nedokážu nabažit. Sice se jednalo o pouhý pozdrav, ale mé srdce se podivně rozbušilo a mé tváře zčervenaly. A chlad na vině nebyl. Panikařil jsem a nevěděl, co dělat, avšak tvé neštěstí se vypařilo a nahradil ho smích.
„Chceš kakao?“ otázal jsem se tehdy. Aniž bych čekal na odpověď, vrazil jsem ti ho do rukou a tím prudkým pohybem ti polil tvůj kabát. Ach, jak já se toužil propadnout do země. Ale ty. Ty jsi to bral s takovým nadhledem, že i já se musel chvílemi mezi omluvami chichotat.
A nakonec ses bez povšimnutí vypařil pryč.
Ale dnes tu budeš znovu, stejně jako jsem tu i já. Nechápu to, ale vím, že mám pravdu.
A jakmile pohledem opustím stromeček, spatřím tě, čímž si svou úvahu i potvrzuji.
„Vidím, že tenhle rok jsme si to vyměnili,“ poukážeš na kelímek s lahodným nápojem v tvých rukou. Zrudnu. Má nervozita stoupá a já jsem neschopen vydat ze sebe byť jedinou hlásku. Pokývám hlavou a navážu s tebou oční kontakt. Tvé modré oči mě uchvacují, cítím se paralyzován.
„Copak ty mě ani nepozdravíš?“ podivíš se. Zoufale otevřu ústa, nic ze mě ale nevychází. Naštěstí mě chápeš a svým úsměvem mi dodáváš odvahu.
„Na, napij se,“ nabídneš mi. Odmítnu tě. Ruce se mi zběsile klepou, kelímek by mi vypadl.
„Ne, děkuji,“ vysoukám ze sebe.
„Tak přeci jen mluvíš!“ zaraduješ se a upiješ sladké tekutiny. Pár kapek ti stéká po bradě, otřeš je nedbale rukou. Uchváceně vnímám každý tvůj pohyb. Žádný z nich nenaznačuje tomu, že by ses cítil nejistě jako já. Jsi přesný opak mě. Přitahuje mě to.
„Věděl jsem, že tu budeš,“ šeptám.
„I já, kvůli tobě jsem tu.“ Tváře mi hoří. Zdá se mi to? Jedná se o realitu, nebo je to všechno jen výplod mé hlavy?
„Jsou Vánoce,“ přemýšlím.
„To jsou.“
„Ale já pro tebe nemám žádný dárek,“ posmutním.
A najednou se to stane. Nečekaně, bez zbytečného spěchu. Tvůj obličej se přibližuje k tomu mému, tvůj horký dech pociťuji na své tváři. Ve stejný okamžik oba zavíráme oči a naše rty se spojí. Příchuť kakaa vše dělá ještě sladším. Přitahuji si tě k sobě blíž. Kéž by to mohlo trvat věčně.
Bohužel nic nesmí trvat věčně a ty se ode mě jemně zadýchaně odtahuješ.
„Bude znít šíleně, když ti povím, že tě miluju?“ zajímám se.
„Nic si nenalhávej, Adriane, moc dobře víš, že já nejsem pro tebe. Nikdy nebudu,“ povzdychneš si. Tvá odpověď mi trhá srdce. Víš, jak moc to bolí?
Z nebe se pomalu začínají pozvolna spouštět vločky a dopadají všude kolem nás. Některé dokonce nacházejí své místo ve tvých černých kudrlinách. Tak moc si přeji, projet ti je svou promrzlou rukou. Ale přání nechávám pouze přáním a otočím se zpět směrem k vánočnímu stromku. První ze slz si razí cestičku po mé tváři. A k ní se přidávají postupně další. Slzy štěstí i zármutku.
Po více jak deseti minutách se otočím k tobě. Chci si zapamatovat každý detail, zapsat si tě navždy do paměti. Jenže ty tu už nestojíš. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nemohu tě najít. Vločky se v mnohem větším počtu než na začátku snáší z oblohy a zahalují do běloby všechny nedostatky. Tvé stopy už nejsou k nalezení.
„Nathane.“