Vianočná koleda (Adventný kalendár)

[13.] Vidíš tu hvězdu?

Dnes vás pravdepodobne rozplače poviedka od LissThePizza, ktorá je tak neskutočne krásna, až to bolí. 💕

⛄⛄⛄

Seděla na balkoně schovaná v dece, do dlaní ji pálil čaj se štědrou dávkou borovicového sirupu. Nos i buclaté tváře jí mráz přemaloval do odstínu studeného poupátka. Oči měla skleněné, dvě malá ledová jezýrka bezcitně zbavená vřelé lásky. Víčka jí pláčem ztěžkla, tak jen tiše poslouchala vánoční písničky tančící skrz otevřené dveře její útulné chatky.

Cítila takové prázdno, jako by někdo vyrval celé její milující srdce a rozprášil jej po střechách do údolí. Bolest jí pevně objala hrdlo a našeptávala tolik příšerných věcí.

Vzpomínáš na jeho oči vyřezané z čerstvého dřeva?

Ach ano, jak by mohla zapomenout.

Vzpomínáš na jeho vůni po spadaném jehličí?

Jistě, její oblíbená.

Vzpomínáš na jeho medové rty?

Ten nádherný úsměv a sladké polibky.

Tak co, Carol, vzpomínáš si na něj?

Jejími rameny cloumaly divoké vzlyky, ten kluk jí běhal myšlenkami a ona ho jednoduše nedokázala chytit a vtáhnout zpátky do své náruče. Protože on teď spával na nebi, mezi hustými mraky a vedle stříbrného měsíce. Občas si představovala, jak pro ni ráno rozsvítí slunce, posílá hrstky třpytivých vloček a hladí štiplavým mrazem. Proto zbožňovala, když vítr foukal a ona skončila obalená sněhovou závějí. Připomínalo jí to jeho chladné doteky, co postrádala nejvíce na širém světě. Ty momenty, kdy se dotkl její rozpálené kůže a všechno se zdálo až příliš správné.

Carol projel hrudí ostrý střep, jenž pomalu otevíral hojící se rány. Na mysl jí vyplula ta otřesná vzpomínka, kterou mu dala sbohem. Křičela na něho, že není dost dobrý, že se jí kamarádi smějou za všechny obrázky a vzkazy, co jí kreslil na lavici. Teď by dala cokoliv za malůvku soba z perníku a básničku o padající obloze.
„Myslím, že by mi bez tebe bylo lépe, Josephe," řekla tehdy. Ta slza, která mu v tu chvíli tekla po tváři, jí teď řezala žíly a plnila je syrovým žalem.
Štěstí totiž odchází v okamžik, kdy si jej přestanete vážit.

Zlomeně vzhlédla k nočnímu nebi, hledala v něm nekonečnou útěchu, až spatřila opuštěnou padající hvězdu. Rychle sevřela ruce v pěst a představy stočila k úžasně cukrovým rtům.

Přeju si, abys tu byl znovu se mnou.

Stála uprostřed zasněžené louky, kotníky spolykané bílou peřinou. Vzduch přinášel konejšivou vůni vanilky a závan spadaného jehličí. Za krk jí vzápětí dopadla ledová koule a vražedným tempem stékala po zádech. Ten vlažně upřímný smích by poznala kdekoliv. Prudce se otočila a spatřila štíhlého bruneta s otevřenou náručí.

„Josephe!" vykřikla nadšeně a bez váhání vběhla do jeho pevného sevření. Dal jí pusu do vlasů, pak na čelo, pak něžně líbal její rty a ona vnímala to čiré štěstí v každičkém kousku jejího těla. Vypadal bledší než jindy, ty jiskry v jeho očích však plály jako novoroční prskavky.

Beze slova vzal její dlaň do své a přitáhl si ji blíže k sobě. Hvězdy nad nimi zběsile poletovaly, vánoční noc hrála svou tichou ukolébavku, zatímco oni dva ladně tančili mezi ledovou bouří. Silný vítr Carol házel vlasy do všech stran, ale ona jen dále vlnila boky, jako by na ničem jiném nezáleželo. Patřil jim svět, plnili jej láskou k prasknutí, všechny ty zlaté žhnoucí kuličky nad hlavami lidí patřili pouze jim. A to nyní věděl úplně každý. Každý s pusou od medu a dlaněmi od mouky, každý to věděl.
Tahle noc byla jen jejich, stali se králem a královnou vlastního tanečního parketu.

Nakonec padli unavení do měkkého sněhu, smáli se, v očích třpytky a společná radost v krvi. Carol se opatrně dotkla jeho tváře a ukázala na blikající nebe.

„Vidíš tu hvězdu? Támhletu, září jenom pro nás, vidíš?" zeptala se a nechala ho se ponořit do tmavého oceánu.
Přikývl.

„To ona, Josephe, to ona mi tě vrátila," zašeptala a rozvážně se přiblížila k jeho neodolatelným rtům.
A následně Josepha políbila, jako by ho už nikdy neměla nechat jít.
Jako by věřila na vánoční zázraky.

Probudila se uprostřed zasněžené louky, utopená bílou peřinou. Samota jí doléhala na plíce a ona znovu ochutnala to trpké nic uvnitř jejího těla. Bezmoc, zima, stesk.
Na jazyku jí však stále utkvěla chuť Josephových rtů a na ramenou ještě cítila jeho teplé dlaně.
Tak moc to celé bolelo, tak šíleně moc.Se slzami v očích vyhledala tu nejjasnější hvězdu a jemně zašeptala:„Miluju tě, Josephe."