"Sbal si věci, drahoušku!,"křikla za mnou máma, zatímco jsem vybíhal schody do svého pokoje v patře.
"Nikam nejedu! A neříkej mi tak Ann!,"křikl jsem zpět a zabouchl jsem dveře, které jsem následně zamkl. Možná se divíte, proč své mámě říkám křestním jménem. Jsem adoptovaný, a právě proto mámě neříkám jako všichni ostatní. Ano, jsem jiný. A většina lidí to neuznává, jelikož ať jsem na jakékoliv škole, jsem šikanovaný. Vlastně ne fyzicky. Každý den dělám úkoly někomu jinému až do večera a nemám čas ani sám na sebe. Vždycky to tak bylo, je a bude. Už do mých deseti, kdy mi biologická máma umřela. Pokud se zajímáte o tátu, ten je zřejmě ve vězení a ani neví, že existuju. Někdy se prostě někdo narodí tam, kde nemá. A já jsem příkladem.
Když jsme u toho povídání, asi se divíte, proč tohle všechno snáším. Máma je učitelka anglického jazyka na vysoké škole, a ačkoli ráno odjíždí okolo páté do Londýna, aby stíhala vyučování, a v devět se vrací domů, stále mě kontroluje. Jaké mám známky, zda-li se učím, jestli jsem na následující den ve škole připravený a tak dále. Vždy odpovídám, že vše mám a jsem naučený. Ačkoli připravený nejsem, další útrpný den v zajetí mezi blbečkama.
"Proč musíme jet teď večer?,"zamručel jsem. Asi vám mohlo dojít, že jsem boj s mámou o to, kde budeme bydlet, prohrál.
"Abys zítra stihl školu, lásko,"usmála se a dala tašky do kufru. "Sedni si, musíme jet".
"Nikam nechci. Každý měsíc se stěhujem jen kvůli tomu, abys to měla blíž k práci.. ale tobě je jedno, že já to takhle nechci a nejsi v týhle rodině sama," řekl jsem zvýšeným hlasem, aniž bych to vlastně nějak ovlivnil. Ann jen nadzvedla obočí.
"To už jsme řešili,"sedla si za volant. Posadil jsem se na místo spolujezdce a připoutal se. Ano, Ann vždycky uměla skvěle všechny odpálkovat. Nevím, jestli to tak dělala i ve škole, nebo to dělala jen mě.