Jakmile jsem došel domů, ohřál jsem si omáčku s těstovinami, které mi tam Ann nechala k obědu. Nemohl jsem přestat myslet na Louise, a na to co mi zhruba před třiceti minutami řekl. Pozval mě ven. On. Ven.. bože, šla mi z toho hlava kolem, ale jedno jsem věděl. Byl jsem šťastný, a to se mi stalo snad jen, když jsem byl s mojí pravou rodinou. Tedy ne, že by Ann byla špatná, ale myslím si, že to dělala jen kvůli praxi ve škole - prostě se to naučít, jinak ti známkou zkazím život. Jenže u mě to bohužel známky nejsou. U mě je to zkažení života a zákazy - mnohdy mi vzala i sluchátka, mobil, nebo mi zabavila televizi, a to jen proto, že jsem dostal dvě mínus z písemky. Jiní rodiče svým dětem (ikdyž já vlastně nejsem její, ale to je jedno), prostě svým dětem řeknou, že je to tele, a že si to opraví. Ann mi to nikdy, nikdy neřekla. Ale to je teď jedno.
Oblékl jsem se tak, jako jsem se oblékal do školy. Upravil jsem si límeček, do kapsy u kalhot zasunul mobil a vydal jsem se ke kostelu. Doncaster rozlohou nebyl velký, ba naopak. Byl podobný Holmes Chapel tak, jak si ho pamatuju. A teď? Cestuji po Anglii a Severním Irsku, odkud pochází Ann.
Jakmile jsem došel ke kostelu, ztuhla mi krev v žilách. Myslel jsem, že jdu ven s Louisem, ne s celou jeho partu. Povzdechl jsem si a zastavil se.
"Pojď sem k nám,"oznámil mi Louis, který se batohem přehozený přes jedno rameno opíral o zeď čistě bílého kostela. Nadechl jsem se a šel k němu. Batoh jedním zhoupnutím ramena hodil na zem a vyndal sprej.
"Protože hezky maluješ, dneska můžeš malovat s náma,"uculil se. Vykulil jsem očka.
"Tímhle?,"jedno obočí jsem zvedl a podíval se na něj, přičemž jsem pravou ruku pomalu natahoval k červenému spreji, který držel.
"Pokud sis nevzal pastelky,"zasmál se stejně jako celá jeho parta. Pevně jsem sevřel rty a vzal sprej.
"Začni, připojíme se,"mrkl na mě. Lehce jsem přikývl a ze syčení barvy se přede mnou začal rýsovat nápis "It's my life!," o kterém jsem vlastně ani nevěděl, že ho píšu. Možná mi právě došlo, jak mě Ann doteď svírala ve své náruči a já byl tak slepý, že ji nechal. Ale teď už jsem otevřel oči.
"Hej, to neni špatný,"dal si Louis ruce v bok a profesionálně pozoroval můj výtvor. Usmál jsem se. Z jeho prohlížení nás vytrhla policejní houkačka.
"Sakra, někdo nás prásknul,"zavrčel Lou skrz zuby. "Zdrhejte!," rozeběhl se směrem k místnímu parku.Zahodil jsem sprej a rozeběhl se také. Nohy mě nesly za ním. Srdce mi divoce bušilo, jelikož jsem snad nikdy v žádném průšvihu nebyl. Ani jsem nevnímal, kam běžím. K mému překvapení to bylo k našemu domu. Rozklepanou rukou jsem z kapsy vylovil klíče a vešel dovnitř. Právě jsem se stal součástí trestného činu. Ne, to zní trapně. Součástí něčeho špatného. A musím říct, že ačkoliv jsem byl vynervovaný, bylo mi dobře stejně tak, jako když mě Lou pozval ven. Jsem snad jiný člověk?
