Nobody

11. kapitola

Pohled Marcuse

Byl jsem na cestě z lékárny, kam jsem šel vyzvednout Alex léky proti bolesti. Zastavil mě Dominik a jak jinak se mě vyptával na Alex a na tetování. To snad není normální jak může být otravný a tak dotěrný. Nechápu proč ho to pořád zajímá.

"Alex jsem tady!" Zavolal jsem na Alex, která ležela na gauči. Hlavu mě v dlaních a já si všiml, že má zarudlé oči od pláče.

"Co se stalo?" Neodpovídala. Pouze se pořád dívala na svá kolena. 

"Doufám, že se nestalo to co si myslím?" Jako odpověď se mi dostalo nepatrné kývnutí hlavou. 

**************

"Jak to s ní vypadá?" Zeptal jsem se doktora.

"Špatně. Šrouby nedrží na svém místě, proto slečna Rodriguez nemůže chodit, podlamují se jí kolena a nejspíš bude nutná operace, ale nevíme jestli to bude mít smysl. Na nějakou dobu bude moc zase chodit, ale při jejím životním stylu, kdy nedodržuje klidový režim se šrouby zase opotřebují a nedá se to pořád řešit operacemi." 

"To je mi jasné a nějaké jiné řešení není?"

"Bohužel. Je mi jí líto, mladá holka s celým životem před sebou a možná ho stráví na vozíčku." 

"Cože?!" Vykřikla Alex, když nejistým krokem vyšla z ordinace na chodbu.

"Alex klid."

"Jak klid? Já nebudu na vozíčku! Abych po zbytek života nemohla chodit ani se postavit na nohy, to už radši spáchám sebevraždu než tohle!" Křičela na celou chodbu a mě došlo, že je psychicky v háji. 

Tomáš jí zezadu objal a tím se Alex částečně uklidnila. Stála v jeho objetí a zhluboka dýchala. Operaci odmítla a i zůstat v nemocnici nepřijala. Tomáš jí odnesl do auta a já ještě vyřizoval nějaké papíry s doktorem.

Pohled Alex

Když jsem slyšela, že budu na vozíčku neudržela jsem se. Hystericky jsem křičela, protože je to pro nepředstavitelné. 

"Tome..." Zašeptala jsem mezi vzlyky. 

"To bude dobré, zvládneš to." Pohladil mě po vlasech a mě se začaly zavírat oči. Je toho na mě moc.