I Love You, Dads /CZ/ [POZASTAVENO]

XX.

Dvacátá kapitola! :D
Příští kapitolka bude pravděpodobně trošku delší, uvidíte proč. O:)
Doufám, že jsem na mě ještě nezanevřeli. :D

Hope you'll enjoy. ♡
Ann

"Ale jak? Vždyť jsi tam přece nebyla." Dívence začaly hořet tváře. Sklopila pohled k zemi a začala si hrát s lemem trička. "Vlastně byla...," zamumlala.
"Cože?" vyděsil se Bruce.
"Bruci-" "Proboha, víš vůbec, co se ti mohlo stát?" vyšiloval.
"Bruci!" křikla Krissy a vědec se zastavil. 
"Promiň," omluvila se po chvíli ticha a sklopila pohled k zemi. Nechtěla na něj křičet, jen...už toho prostě bylo moc. Její tatínek ležel v nemocnici, ten druhý se z toho nervově hroutil. Ve škole se šikana stále zhoršovala. Navíc, ji z toho všeho stresu začala bolet hlava, neuvěřitelným způsobem. Lehce sykla a chytila se za ni.
"Kris? Co se děje?" okamžitě se k ní naklonil Banner. "Jen mi z toho všeho už začíná třeštět hlava," přiznala, "za posledních pár dní je toho na mě nějak moc." 
"Pojď," vstal a nabídl jí ruku, "v šuplíku mám prášky na bolest, udělám ti čaj a bude to lepší, souhlasíš?"
"A co Tony? Co kdyby se stalo něco se Stevem?" pohlédla na něj vyděšeně.
"Neboj se, Tony ještě potřebuje chvilku času, a pak mu pošlu vzkaz, že jsi u mě. A Steve... Je v rukou nejlepších lékařů, takže nemyslím, že by se mu něco mělo stát - navíc, tohle je Helicarrier - nejbezpečnější místo ve vzduchu," usmál se povzbudivě. "Myslíš, že se z toho taťka dostane? Že bude v pořádku?" šeptla a oči se jí zaleskly.
"Zlatíčko," sklonil se k ní, "určitě se z toho dostane. O to se opravdu bát nemusíš. Je to přece Kapitán Amerika. A tebe, Tonyho a nás všechny ostatní by tu jistě nenechal. Neplakej, všechno bude v pořádku," otřel jí slzy z tváří, vzal ji do náruče a odnesl k sobě do laboratoře. 

"Jahodový nebo pomerančový?" "Jahodový," lehce se ušklíbla a Bruce jí po chvilce přinesl hrnek s čajem, ze kterého se stále ještě kouřilo, přičemž jí zároveň podal tabletku proti bolesti. Kris ji spolkla a pořádně zapila. "Asi za dvacet minut by to mělo být lepší," vysvětlil a posadil se na gauč, který byl vedle pracovního stolu, na který dívenku posadil.
"Díky, Bruci." "Nemáš za co, princezno." Tak, mohli bychom si teď promluvit? A omlouvám se, že jsem tak vyletěl, jen prostě-" "Nic se nestalo," potřásla hlavou, usmála se na něj a usrkla čaje.
"Jak ses tam tedy dostala?" "Zeptala jsem se JARVISe, a o chvíli později, s tím, že jdu ven za kamarády, jsem se vydala za vámi." "Vážně ti nikdo nijak neublížil?" ošil se Banner. "Ne, udržovala jsem bezpečnou vzdálenost." "A jak s tím souvisí...Hulk?"
"Když už jsem se chystala odejít, protože jsme měli vyhráno, uviděla jsem, jak se ke mně řítí. Nestihla jsem zareagovat, tak jsem jen instinktivně dala ruce před sebe a raději zavřela oči. Nic se nedělo, tak jsem je pomalu otevřela, a zjistila, že se Hulk  zastavil a zírá na mě tak ze dvou metrů, možná ani to ne." "On se jen tak zastavil?" podivil se vědec.
"Ano," pokrčila rameny dívka, "asi jsi mě poznal," lehce se usmála. "Pak jsem uslyšela, jak se k místu začínají scházet ostatní, protože hledali Hulka, a potřebovala jsem zmizet, ale on mě nechtěl  pustit - vždy, když jsem o krok nebo dva popošla, šel za mnou. Nakonec jsem se rozhodla, že ho zkusím uklidnit tak, aby se přeměnil zpět na Bruce - šla jsem tedy pomalu k němu, aby věděl, že  mu nechci ublížit - nechal se. Natáhni ruku," pokynula mu a Banner to udělal.
"Pak jsem mu zlehka dala ruku takhle," dotkla se jeho předloktí, "a jela nahoru," pokračovala směrem k zápěstí, "až jsem ji dala pryč a Hulk se začal měnit na tebe, tak jsem využila příležitosti a vypařila se."
"To je...neuvěřitelné," vydechl Bruce a nevědomky se dotkl svého předloktí v místech, kde se ho před chvilkou dotýkala Krissy, potěšen jednak tím, že holčičce skutečně neublížil - a co víc - dokázala uklidnit Hulka, obrovské monstrum, ničící vše, co mu přijde pod ruku.
"Jsem rád, že jsi mi to řekla, doteď jsem dumal nad tím, co se tam vlastně stalo, a nikdo mi nedokázal odpovědět," ušklíbl se. "Není za co," oplatila mu úšklebek.
"Jen...to prosím nikomu neříkej, hlavně ne taťkům." "Oni o tom nevědí, viď?" "Ne," zavrtěla hlavou, "nejdřív by bláznili strachy a pak vzteky," pokrčila rameny a nepatrně se zatřásla. "Jednou jim to ale stejně budeš muset říct," namítl Bruce jemně.
"Já vím, a chci jim to říct, nechci jim lhát, ani jim nic tajit - jen ne teď. Ne teď, když jsou na tom oba špatně - Steve fyzicky a Tony psychicky."
"V tom máš pravdu," přikývl, "neboj, za chvilku už bude vše lepší," natáhl se, chytil ji za ručku a povzbudivě stiskl.
"Děkuju, Bruci."
"A víš co? Rozhodl jsem se. Budu tě učit."